Začněme příkladem z policejní praxe: není až tak zajímavé, o čem se bavíme, ale s kým, jak často, jak dlouho a ve kterou denní či noční dobu. Tohle ví každý zkušenější kriminalista, který někdy sestavoval něčí profil. Nezajímá ho balast v podobě detailů babiččina receptu na svíčkovou nebo kamarádových tipů jak nejlíp vyvložkovat komín na chalupě. Zato zbystří, když několikrát denně voláme na stejné číslo. (A samozřejmě ví, kde se zrovna nacházíme – dokonce i ve chvíli, kdy nevoláme nebo neposíláme zprávu.)
Právě to o nás nejvíc vypovídá; obsah hovoru nebo zprávy je zpravidla nezajímavý. A právě tyhle údaje o nás už tři roky operátoři a provideři schraňují a bez našeho vědomí poskytují policii, a to i v případě, že jsme bezúhonní, z ničeho neobvinění a že jsme o organizovaný zločin nebo terorismus štrejchli leda tak v televizních zprávách nebo v detektivce na dobrou noc.
Máme na to zákon, který ještě dřív, než ho po nás začala požadovat ostře kritizovaná evropská směrnice (vyjednali jsme si její implementaci až k 15. březnu 2009), prosadila vláda ČSSD. Zároveň ale máme žalostně málo údajů o tom, kolika závažným trestným činům se policii pomocí sledování našich hovorů a e-mailů podařilo zamezit a kolik jich odhalila. Nedostatek těchto dat samozřejmě těžko můžeme přisuzovat policejní skromnosti.
Skeptické prohlášení prezidenta Evropské policejní konfederace Heinze Kiefera z roku 2005 se naplnilo: "Pro pachatele je stále snadné předejít vysledování pomocí vcelku jednoduchých prostředků, například karty do mobilních telefonů mohou být kupovány u zahraničních operátorů a často měněny. Výsledek bude, že náročné opatření bude mít na kriminalitu a terorismus jen minimální dopad, pouze pachatelům trochu znepříjemní život.“
Český zákon (o tzv. Data Retention) má navíc poměrně zásadní vadu – provideři a telefonní operátoři nemusí nasbírané informace po povinném půlročním skladování mazat. (A my se můžeme jen domýšlet, kdo všechno už si stihl údaje zkopírovat, koupit nebo „vypůjčit“ a co s nimi teď asi tak dělá. Důvody k obavám z úniku dat existují.) Zmíněnou vadu má odstranit novela, kterou na začátku léta podepsal prezident.
Změna k lepšímu, můžeme si říct, kupčení s daty se udělá přítrž. Jenže ouha. Při schvalování novely se značná část zákonodárců nechala uhoupat tím, že do samotného obsahu e-mailů a esemesek nám nikdo bez soudního příkazu nakukovat nebude, a to že je to hlavní. Klid však není na místě. Novela totiž operátorům nově nařizuje skladovat informace o všech neuskutečněných hovorech (tj. o každém „prozvonění“). To se děje od začátku září.
A co víc – přibyl nebezpečný odstavec, který od 1. 1. 2009 povoluje přístup k našim osobním údajům také zpravodajským službám – a ty jsou, jak známo, jen obtížně kontrolovatelné. Vyvolal sice v dolní sněmovně spor, ale z novely ho nakonec nikdo nevyškrtl.
Horní komora nedebatovala vůbec, senátor František Kopecký (ODS) pouze připomněl, že vzrostou náklady na provoz databází mobilních operátorů a že bychom jim měli nějakou tu kačku z rozpočtu přihodit.
(Mimochodem, u těchto zpráv mě pobavilo, jak si ČTK neláme hlavu s titulky.)
Podtrženo sečteno: od Nového roku nikdo nikdy nikde nedohledá, jaká data kdo komu poskytl, proč a jak s nimi naložil. Blýská se na časy preventivního sledování všech, vždy a všude, a my si za více nabourané soukromí navíc povinně připlatíme. A není to malá částka, náklady na "pouhé" odposlechy každoročně šplhají k miliardě korun. Uchovávání dat stojí dalších zhruba 300 milionů korun ročně.
Němci už se vzbouřili a odmítají se nadále nechat chlácholit řečmi, že sledování a všechno to hromadění dat o každém z nich je nezbytná daň za jejich bezpečí. V historicky největší stížnosti podepřené 14 tisíci podpisy dal tamní ústavní soud letos v březnu nafrak prohlášení kancléřky Angely Merkelové, když zákon o zadržování dat obhajovala otřepaným celoevropským argumentem, že nesmíme dát terorismu šanci, a to i za cenu ztráty soukromí.
Soud shledal zákon jako protiústavní a v předběžném opatření sice nezakázal shromažďování dat, ale omezil nakládání s nimi. Policie se k nim smí dostat pouze se soudním příkazem a jedině v případě, že je potřebuje k objasnění závažného trestného činu. Nadto soud policii nutí k větší pracovitosti – ta si teď smí údaje vyžádat pouze v případě, že se jí nepodařilo získat dostatek důkazů jinými způsoby nebo se dosavadní shromážděné důkazy ukázaly jako nedostatečné. Ne že se vrhne na špiclování veřejnosti hned v prvním kole, protože to je nejsnazší.
Na 11. října plánují světové lidskoprávní organizace společnou protestní akci právě proti nekontrolovanému rozšiřování pravomocí tajných a bezpečnostních služeb nazvanou Svobodu místo strachu (Freedom not fear). Reagují na bezprecedentní prolamování práva na soukromí, které zesílilo poté, co jsme vyhlásili válku terorismu.
Zastánce občanských práv, organizace European Digital Rights, opakovaně varuje, že pokud na teror odpovídáme zavedením dalekosáhlého sledování, přispíváme tím v podstatě k úspěchu teroristů: ohrožujeme vlastní principiální hodnoty.
Těžko říct, jestli už to konečně některý tuzemský, nebo ještě lépe evropský legislativec zaregistruje. Z jejich nekonečného omílání "boje proti terorismu" se lze domnívat, že ochraně soukromí vůbec nevěnují pozornost. Nebo vůbec nevědí, co schvalují. Nedávno se čeští poslanci kupříkladu zalekli, že si odsouhlasili šmírování sebe sama.