Reklama
 
Blog | Kateřina Mahdalová

Gwynedd

Ta iluze mě pokaždé chytí: Měsíc a hvězdy jako by rychle ubíhaly k obzoru, ubíhají ale mraky hnané větrem. I tady dole se brzy zvedne vítr. Ve vzduchu cítím moře.

Ráno mě budí racci. V sobotu má před osmou otevřeno banka a zastavárna. Čím může být pro šmelináře tahle otvírací doba atraktivní, když většina lidí ještě vyspává páteční opici? Možná je ohleduplný. Přece jen je to tu malé město (avšak s katedrálou, takže nikoli „town“, ale „city“), snad tedy dává klientům šanci přijít mimo běžný denní ruch. Míň očí míň vidí. V osm otvírá pekař, řezník a pošta, v devět obuvník, drogerie a všechny další obchody.

V hrabství Gwynedd žije kolem 120 tisíc lidí a z průvodce jsem byla připravená, že jedu na místo „vhodné pro outdoorové typy“. Všude kolem jsou nejspíš opravdová vřesoviště, i když zrovna tohle vědět nechci. Ještě ne. Z nějakého důvodu odkládám chvíli, kdy se kouknu do přírodopisného atlasu a budu si jistá; asi se chci co nejdéle udržet v nevědomosti, aby mě to lákalo sem znovu a znovu chodit a objevovat tu zapomenutá zrezlá vrátka na staré golfové hřiště za dlouhou polorozpadlou zdí, obrostlou ostružiním a něčím, co by snad mohl být vzrostlý vřes, tu obydlí – na srázu k moři, tu menhiry, o kterých už bohužel vím, že nejsou víc než novodobá dekorace.

Cestování je prý nejjednodušší způsob jak udržet pozornost. Něco na tom bude. Najednou mám ostřejší obraz, což s sebou nese pocit, že dohlídnu někam dál. Hladina moře není jen zčeřená voda; jako by se v ní odráželo něco, co mám zatím jenom tušit, šustot spadaného listí mi zní nezvykle silně, jako by i za ním bylo něco víc.

Téměř z každé univerzitní učebny vidím moře, loďky, pastviny, ovce, kterýmkoli směrem se podívám, obzor je doširoka otevřený… Nechávám se hýčkat netušenou nádherou.


Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama