Reklama
 
Blog | Kateřina Mahdalová

Kdo se bojí „nejbohatšího Čecha“?

Petr Kellner po delší době obsáhleji promluvil s novináři. Tentokrát se šéfredaktorem Mladé fronty DNES Robertem Čásenským a vedoucím ekonomické rubriky Jiřím Štickým. Dvojice zpovídá Petra Kellnera s dvouletou periodicitou, avšak nikdy se nedotkne nejpodstatnějších věcí, které by pomohly objasnit finančníkovo podnikání. Stejně tak příležitost nevyužily Hospodářské noviny před pěti lety, kdy s Petrem Kellnerem rozmlouval tehdejší šéfredaktor Petr Šimůnek a jeho zástupce Martin Jašminský. Proč?

O Petru Kellnerovi je známo, že si střeží soukromí, hodně cestuje, dočítáme se o „armádách bodyguardů“, které střeží jeho nejbližší, díky HN víme například to, že v Česku žije rád, protože mu zdejší les „voní jinak“, ale i jiné podružné informace, třeba že čte dětem pohádky a že se mu po letech ponocování v práci nyní daří stíhat večeře s rodinou.

Dvě miliardy za dvě stě milionů

Co se týče jeho byznysu, víme, že PPF se prezentuje jako finanční skupina, která důsledně ctí etiku podnikání. Dodnes ale žádný novinář, který s Petrem Kellnerem mluvil, nepožádal o objasnění rozporu mezi touto prezentací a finančníkovou úpornou snahou získat od státu dvě miliardy za to, že dvěma sty miliony (tedy desetinou slibovaného „dárku“) PPF prostřednictvím České pojišťovny, ve které tehdy měla menšinový podíl, pomohla odškodnit klienty několika zkrachovalých bank.

Ničím neopodstatněná finanční injekce z daní občanů i firem by byla vyplacena, nebýt zásahu Ústavního soudu. Návrh skupiny poslanců z různých partají (Lobkowicz z KDU-ČSL, Braný z KSČM, Kraus z ČSSD a Ostrý z Unie svobody) v čele s Martinem Doktorem z ODS, kteří nikdy neobjasnili, proč šli Petru Kellnerovi takto na ruku, se napotřetí podařilo protlačit sněmovnou jako tzv. přílepek k jinému zákonu. Zastavili ho senátoři z Klubu za otevřenou demokracii, kteří podali podnět k Ústavnímu soudu. Ten pak zákon v únoru 2007 jako protiústavní zrušil (a protože rozhodnutí mělo obecnou platnost, skončily tím přílepky k zákonům docela). O čtvrt roku později se Petra Kellnera HN dotazovaly: „Kde trávíte nejvíc času, v Česku, nebo na cestách?“

Z interview v MfD pak víme, že pro sjednání obchodu je dobré na několik dní zamluvit hotel (2007) a že Petr Kellner trochu zchudl kvůli finanční krizi (2009). O desetinásobném odškodnění ani slovo, ačkoli se finančník nechal slyšet, že o něj bude usilovat dál i po rozhodnutí Ústavního soudu. Rezignoval nakonec na toto snažení? Nebo promýšlí, jakým jiným způsobem finance od státu získat? Podniká v tom nějaké kroky?

Ohavný squeeze out

Podobně je to s Kellnerovou snahou prosadit zákon o vytěsňování drobných akcionářů. Ekonom Pavel Kohout loni připomněl na serveru Peníze.cz, že „to je ohavnost, která ve vyspělém světě nemá obdoby a pro niž neexistuje omluva“. Jinak ticho po pěšině, přitom kupříladu premiér Petr Nečas „považuje squeeze out za vyvlastnění a nikoliv za nějakou technickou záležitost v rámci řešení vztahů mezi akcionáři společnosti“ a Ústavní soud vydal loni v březnu nález, že „squeeze out po česku ve znění od svého zavedení 1. 7. 2005 do 28. 9. 2005 byl v rozporu s Listinou základních práv a svobod a tedy protiústavní“.

A nyní se situace opakuje: MfD ani tentokrát nevyužila příležitost ptát se na počátky úspěchu dnešního finančního magnáta, ačkoli privatizace České pojišťovny byla čistě politické rozhodnutí, za které byl někdejší ministr financí Ivan Kočárník odměněn křeslem předsedy představenstva PPF (společnost získala v roce 1996 pětinu akcií pojišťovny, postupně ji zcela ovládla a až do spojení s pojišťovnou Generali v roce 2007 vlastnila 100 % jejích akcií). MfD se nezeptala ani na nedávnou koupi Sazky, na podmínky soutěže, kdy Vrchní státní zastupitelství loni v září začalo prověřovat, zda povinná půlmiliardová kauce nastavená insolvenčním správcem nemohla odradit některé potenciální kupce a příliš nezúžila výběrové řízení ve prospěch nynějších vlastníků Sazky Petra Kellnera (PPF) a Karla Komárka (KKCG).

Malá korupce nevadí

Petr Kellner v nejnovějším rozhovoru v MfD mimo jiné zmiňuje, že korupci v České republice vnímá jako ještě horší než v Rusku (měl několikrát pocit, „že je to za hranou“), ale že nežije ve vzduchoprázdnu. Toto klíčové sdělení zůstává novináři opomenuto, ačkoli přímo vybízí k tomu, aby jej finančník objasnil. Pokud tedy nežije ve vzduchoprázdnu, je podle něj „mírná“ korupce v normě? Jestliže mu nějaký požadavek připadal za hranou, jaký by ještě považoval za přijatelný? A na jaký případ přesně naráží? Je jich víc?

A konečně Kellnerovo rozhodnutí podpořit několika desítkami miliónů korun Institut Václava Klause: finančník podle svých slov supluje stát, když chce zaopatřit politika po skončení jeho funkčního období. Jinými slovy politik se zajištěnou budoucností se podle Kellnera nemusí ve funkci tolik zaobírat vlastním kontem. To je přímá narážka na Václava Klause a jeho dosavadní působení v politice? Nevíme, novináři se nezeptali. Nad faktem, že Kellner připouští politiku nikoli jako veřejnou službu, ale jako možnost, jak si zajistit budoucnost, se novináři také nepozastavili. Na případu podnikatele Víta Bárty, který do politiky vstoupil velmi slušně zajištěný, však vidíme, že Kellnerova teze o strachu ze splácení hypoték neplatí. Novináři ji však nerozporují.

Jen na okraj: Zatímco německý deník Die Welt odhaduje (původní text je zde), že Václav Klaus bude po vypršení prezidentského mandátu usilovat o rozklad Evropské unie, Petr Kellner by na EU nic neměnil: „Pragmatickým pohledem přes naše děti si myslím, že jedna Evropa je správně. I když za to teď zaplatíme.” Názorové shody v politice, jichž je podle Kellnera určitě víc než polovina, lze tedy spíš hledat v pohledu na Rusko a zdá se, že i v privatizaci politiky.

Avšak zpátky ke zmíněným rozhovorům s Petrem Kellnerem. Chybí snaha dozvědět se podstatné věci, čiší z nich neskrývané oslnění balíky vydělaných peněz a podivná servilita: „Co musí člověk udělat, aby se stal vaším společníkem?“ „No, být chytrý, přece…(smích)“ „… tak fajn, když budeme chytří, třeba budeme jednou spolu podnikat.“

Podnikatelé jako Petr Kellner, Karel Komárek nebo Zdeněk Bakala a Radovan Vítek vystupují na veřejnosti pouze příležitostně, média vděčná za rozhovor přistupují na jejich pravidla, v jejich podnikání se nikdo příliš nepitvá, v počátcích jejich obrovských úspěchů už vůbec ne. Veřejný obraz vážených miliardářů pak připomíná Rychlé šípy. Kam se vytrácí novinářská odvaha, která naopak nechybí při získávání odposlechů? Nebo není ani u nich?

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama