Reklama
 
Blog | Kateřina Mahdalová

Padni, nebo nehraju

Je mi asi tak osm, ženu se ze stráně v houfu kluků a holek, v ruce svírám půlmetrový kus dřeva. Samopal. Jsem Němec, což je špatný, protože brzo padnu. Kamarádka Janička je Rusák, taky padne, ale až po mně. O  Amíka se pravidelně všichni rveme jak koně, ten totiž nepadne nikdy. Padni, nebo nehraju, řve na běžící Janičku Dan, který ji právě zastřelil. Zbytek kluků se rozchechtá a my holky s nimi. Víme, že kluci mají pindíka a že si nemusí sedat na bobek, když se chtějí vyčůrat. Je s nimi sranda, máme je moc rády. Až po letech se dozvídáme, s jakými zvláštními tvory jsme si to hrávaly.

Ke mně se první zásadní informace dostaly někdy na druhém stupni základky. Nejdřív jsem tajně vyslechla hovor dospělých: bavili se o mně, že prý se nechovám jako holka. Ne? A jak se má chovat holka? Máma si přála, abych si častěji oblékala sukně, hlavně tu odpornou s růžovými kostkami, kterou jsem pravidelně špinila hlínou z květináče, abych si ji nemusela brát do školy. Nevadila mi růžová, vadily mi ty kostky. Sukně vůbec jsem považovala za nepraktické oblečení, blbě se v nich lezlo po stromech a věčně mi je nějakej puberťák ve třídě nadzvedával. Taky jsem nesnášela baret s kytičkami, protože celá škola nosila čepice lyžařské–třírohé a já bych vypadala jako debil. V tom ale problém nebyl. (A hele, rým!)

Líbili se mi kluci a svou přízeň jsem jim dávala najevo stejně jako oni mně: buď jsem je předhonila na kole, nebo je strčila do kopřiv. Fungovalo to oboustranně – než se do toho začali montovat dospělí. Náležitě poučili chlapce („Jak se můžeš nechat předhonit na kole holkou, blbečku?“) i mě. Prý se nehodí s chlapci takto soupeřit, a dokonce je porážet. Chlapci a muži jsou totiž velmi zvláštní bytosti, o nichž jsem se postupem času dozvídala zhruba toto:

  • nebrečí
  • rádi šéfují v práci i doma, nejde jim to, ale nevědí o tom
  • potají, rafinovaně za ně šéfují ženy – avšak toto tajemství se jim, mužům, za žádnou cenu nesmí prozradit
  • neumí dělat víc věcí najednou
  • nevydrží skoro žádnou bolest
  • když nedostanou teplou večeři, jsou podráždění
  • za všechny samozřejmosti je třeba je chválit
  • je třeba je poslouchat, nehádat se s nimi
  • na rozdíl od žen jsou ochotni věnovat více času náročnému povolání
  • netáhne je to z práce domů
  • jsou jako stvořeni pro politiku
  • jsou talentovanější v matematice, fyzice, informatice
  • jsou tupí na jazyky
  • více se zajímají o vědu, vědecké poznatky
  • je nutné je podporovat v pracovním postupu a sebevzdělávání
  • častěji bývají povýšeni
  • vydělávají víc peněz
  • jednou mě nějaký muž bude živit
  • když budu mít štěstí a vezmu si někoho šikovného, budu jezdit i na zahraniční dovolenou
  • když se k němu budu chovat hezky, pomůže mi doma uklidit
  • nejspíš mu časem naroste pivní břicho
  • když si neudržím tajli, odejde za jinou
  • až zestárnu, chytí druhou mízu a odejde za mladší
  • když neodejde, budeme hrát Padni, nebo nehraju – on na gauči, já s rukama ve dřezu

Kdo a kdy udělal z mužů polosvéprávné automaty na peníze a příležitostné pomocníky v domácnosti, které je třeba držet co nejdál od každodenní otročiny svých manželek, partnerek, matek? Kdo jim přisoudil roli chudáčků, za jejichž zády si z nich ženy utahují se svými kamarádkami pro jejich údajnou neschopnost přijmout fakt, že i žena může ovládat auto, matematiku nebo logickou argumentaci?

Ostatně ani já se o žádnou roli neprosila. Je přece jedno, kdo vydělá víc peněz (proč v tom vůbec soutěžit?), hlavně že je na nájem. Je jedno, kdo zatluče hřebík. Ten, kdo má zrovna čas, ne? Průšvih je, když jeden na druhém parazituje. Když jeden nepustí druhého ke slovu. K dobré práci. K adekvátnímu platu.

* * *

Pozoruju v parku hrající si děti a poslouchám hovory kolem sebe…

„Na chlapa dobrý,“ chválí sousedka svého muže za to, že vyluxoval. „Čekala jsem, že se na to vykašle jako vždycky, a jen mi vyčte, že mám doma bordel. Zajímavý je, že když uklidím, najednou nemám bordel, ale MÁME uklizeno.“

„Nic nebylo! Není divnej?“ ptá se jiná žena své kamarádky, zklamaná z toho, že si vzala krátkou sukni a že se na ni kluk, se kterým šla na rande, rovnou nevrhl.

Děti ve smíšené partě čutají do míče, padají na zem, chechtají se. Sofinka potom dává Matějovi gól. Tipuju, že jeden z posledních, brzy jí totiž někdo vysvětlí, že se to pro holku nehodí.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama