Táta mi sem dal kost, toho si nevšímej, říkal, mluvil stejnou řečí jako já, ale vůbec jsem mu nerozuměla, jakou kost, proboha?, pak jsem mu měla podat z přihrádky sluneční brýle a našla jsem vedle nich blok, kde bylo v kolonkách pod sebou napsáno: žáby, myši, ptáci, ježci, kočky, psi, černá z., vysoká z., lidé. Všude byly čárky, nejvíc u žab; kolonka „lidé“ byla prázdná.
Asi viděl, že mě napadlo, že by mu po cestě se mnou mohla v kolonce „lidé“ přibýt čárka, tak říkal neboj, já nejsem žádnej ten… Chtěl si povídat a začal vyprávět o kosti, kterou před chvílí vyhodil z kufru, tahle byla poslední, ostatní už roztrousil po okolí, o srnci, kterého měl ještě půlku v mrazáku, přitom ho prý měl odevzdat myslivcům, ale nedal jim ho, protože kvůli němu málem přišel o krk, tak se aspoň nažral, a o Švédsku, kde je silná sociální politika, a tak to tam jednou pojede omrknout, a taky o svým tátovi a mámě a o tom, že ženy považuje za lidské bytosti, i Cikány a Rusáky a Němčoury… i myslivce.
Svět je babylón, říkal, a bylo jasný, jak to myslí, rumrajch, blázinec, dyk se na to koukni, a vytáhl zpod zadku Placákův Babylon, tohle čteš?, ptám se ho, no jasně, brácha mi to vozí z fakulty, maj to tam položený na schodech, zadarmo a není to špatný, akorát jsou trochu opožděný, teda reagujou pozdě, všechna ta politika je už dávno v jinejch novinách, ale Fridrichovy básničky, ty zase jinde v novinách nejsou, zeptaly se mě, kolik jsem literaturou vydělal, a já byl s odpovědí v prdeli. Nenapsal jsem velký dílo, nevydělal žádný prachy, děti se ode mě odvrátily… no není jedinej v prdeli, že jo.