Reklama
 
Blog | Kateřina Mahdalová

S Číňany o Zemi

„Vybrala jste dobré téma, asi spustí bouřlivou diskusi,“ říkám Emily na hodině anglického čtení. V mé skupině je hrstka Evropanů a dva Japonci, dobré tři čtvrtiny pak tvoří čínští studenti ve věkovém rozpětí dvacet až pětadvacet let. „Že jo,“ pomrkává na mě Emily, „životní prostředí nepatří mezi priority čínské vlády.“ Doktorandce Emily chybí horní špičák, díky čemuž na mě působí dryáčničky, provokativně a zároveň moc sympaticky.

Nejdřív povinné seznamování: „Ahoj, já jsem Kateřina a přijela jsem z Prahy.“ Naučila jsem se zmiňovat raději Prahu než Českou republiku v naději, že si mě lidi budou spojovat s pěkným městem a ne se šíleným prezidentem. Nemám žádná data, jen intuitivně cítím, že jméno Klaus se v mezinárodním tisku pojí více s názvem země než s názvem hlavního města.

„Já jsem 杰克 z Číny.“
„Těší mě. Dáváte si anglická jména?“
„Jasně, jsem Jack.“
„Co studuješ?“
„Ekonomii a bankovnictví.“
„Chceš být finančník?“
„To mi vybrali rodiče. Je to pro mou budoucnost nejlepší.“

„Ahoj, já jsem Kateřina z Prahy.“
„Těší mě, Karolína z Číny.“
„Co studuješ“?
„Ekonomii a bankovnictví.“
„Budeš ekonomka?“
„Mí rodiče si to moc přejí.“

Taky Jerry, Timmy, Helen, Amanda a Claire studují na přání rodičů ekonomii a bankovnictví. Ani jeden z nich není z venkova, ale ani z Pekingu a Šanghaje, jediných dvou měst, jejichž názvy si pamatuju. (Polepším se a všechno si to najdu na mapě.)

Čteme Joea Millera (zkráceno):

Kdyby
Země měřila jen
několik málo metrů v průměru
a vznášela se kousek nad zemí někde
v polích, lidé by přicházeli ze všech stran,
obdivovali by ji. Chodili by kolem ní a dojímali
by se nad malinkými ploškami vody, kopečky,
údolíčky. Byli by udiveni všemi rozmanitými
tvorečky na souši i ve vodě. Jakožto velkou
vzácnost by lidé Zemi uctívali a klaněli
by se jí. Chránili by ji, aby ji
nikdo neponičil, modlili
by se za ni.

 

Reklama

 

Emily zvedne hlavu, Číňané a Japonci rychle schovávají elektronické překladače.
„Řekla jsem, že slovníky teď používat nebudeme,“ komentuje cvakání plastových krytů Emily. „Co nedovodíte z kontextu, probereme společně. Nějaké dotazy?“ Očekávám, že se ve vteřině strhne debata o ekologii a naproti ní o nutném (?) ekonomickém růstu. Složení studentů tomu napovídá.

Ticho.

„Podle mě je to nesmysl,“ ozývá se po chvíli Jack.
„Proč?“ ptá se Emily.
„To se nikdy nestane, aby byla Země takhle malá.“
„Můžeme si to představit.“
„Ano, ale realita to není.“

„Je to utopie,“ přidává se Helen.
„Myslíte, že bychom měli Zemi chránit, i když je velká?“ ptá se Emily.
„Na to nemám názor,“ říká Helen.

Evropané a Japonci se shodují, že bychom Zemi chránit měli. „Rozhodně, jinou nemáme, přitom ji strašně ničíme,“ říká Němka Katie.

„Ničíme Zemi?“ ptá se Emily Číňanů. Její úsměv s chybějícím špičákem vyznívá konfrontačně.
„Nemám názor,“ opakují jeden po druhém.

Bouřlivá diskuse se nekoná, Číňané dělají, že v učebně nejsou. „To si opravdu nemyslíte vůbec nic?“ ptá se kdosi z evropsko-japonského tábora.

Na další hodině většina Číňanů chybí. Ptám se Emily, jestli si myslí, že je odradila konfrontačním stylem.
„Rozhodně. Ale oni příště přijdou, musí, potřebují u mě složit zkoušku,“ usměje se.

I přes úsměv se mi zdá trochu zklamaná. Možná si myslela, že to bude s osvětou snazší. „Kolegové mi říkali, že to je každý rok stejné,“ říká. „Jak se někdo pustí do tématu, o kterém se Číňané nechtějí bavit, vždycky řeknou, že nemají názor. Ani letos to není jiné.“
 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama