Reklama
 
Blog | Kateřina Mahdalová

Státotvorné mlčení

Žijeme v zemi, kde se s ohledem na nedávnou historii považuje za slušnost být antikomunista. Dává to smysl; komunismus v padesátých letech se projevoval jako krutý, despotický režim, který lidi vraždil, okrádal je, ničil jim životy, vyháněl je z domova. Pozdější normalizace ničila životy „nepohodných“ lidí rovněž a zdevastovala žebříček morálních hodnost. Po listopadu 1989 se poměry obrátily a kdo v tom dříve uměl chodit, kdo utvářel totalitní režim, nad tím si teď společnost uplivávala. Ještě před pár měsíci nad Janem Fischerem, kariérním komunistou, který se v přímé volbě ucházel o post prezidenta republiky a před kterým veřejnost varovali novináři i oblíbené osobnosti. Na Andreje Babiše a jeho velmi nedůstojné přiznání, že ho do komunistické strany v šestadvaceti letech přiměla vstoupit matka, se ale vztahují měřítka jiná. Média jen většinově naznačovala, že Babišovi by jeho minulost „mohla vadit“ v případném politickém vzestupu, zřetelný distanc ale doteď nevidět, neslyšet.

Jakkoli lze rozumět frustracím z dosavadní politiky (více) i obavám z budoucnosti (méně – jsme totiž země s jednou z nejnižších nezaměstnaností v Evropě), nepochopitelný zůstává ten dvojí metr. Janu Fischerovi veřejnost vyčítala kariérní komunismus, Andreji Babišovi nikoli. Stejně jako slabošství: u Fischera zřetelný handicap, u Babiše se nad jeho mamánkovskou výmluvou mávlo rukou. Jeho legendu o tom, že vybudoval velký byznys na zelené louce, také nikdo výrazně nerozporoval, ačkoli je známo, že Babišovy podnikatelské příležitosti byly poněkud „rovnější“ než u jiných podnikatelů a že za podivných okolností získal zajištěnou firmu. Nikdo výrazně nepřipomínal jeho vazby na Stanislava Grosse ani na Ivana Langera.

Zastavili jsme Zemana, hurá

I když sdílím výhrady k tendencím Miloše Zemana prosadit u nás prezidentský systém a jeho obejití poslanecké sněmovny po pádu Nečasovy vlády považuji za nebezpečné stejně jako jeho úzké vazby na Miroslava Šloufa a firmu Lukoil, nemyslím si, že by soustředění se na Zemana omlouvalo (státotvorné?) mlčení kolem Andreje Babiše, ze kterého se tak hladce stala přijatelná volební alternativa. Alternativa, jejíž volební úspěch v takové míře skoro nikdo nečekal. V bleskové předvolební kampani bylo samozřejmě málo času na hluboké zkoumání motivů nesourodé skupiny lidí, která se pod jeho logem rozhodla kandidovat, objevila se ale řada varovných momentů, které v tichosti zase zapadaly. Ať už vyvádění nepříjemných diskutujících z Babišových debat nebo jeho prohlášení, že malé firmy jsou „na prd“.

Varovná byla i dřívější Babišova reakce na průtahy v dostavbách dálnic: „Paní Havránkové bych dal milion za centimetr čtvereční.“ Nikdo se neptal, odkud by ty peníze vzal, ani co by dělal, kdyby paní Havránková (nebo kdokoli jiný) i tuto nabídku odmítla. Babiš není vyjednavač, Babiš své oponenty válcuje penězi. Za pozornost stálo i to, že kandidáti spolku ANO se neprojevovali zrovna demokraticky, když své názorové oponenty shazovali s tím, že nutně musí trpět dušební chorobou, když si dovolují mít vůči Babišovi nějaké námitky. Dokonce i bývalý rektor Masarykovy univerzity Jiří Zlatuška na sociálních sítích operoval s duševními nemocemi protivníků, když svorně s Martinem Stropnickým shazovali námitky tím, že „schizofrenie je dnes už léčitelná“. Zapomněli jsme snad, že právě takto dehonestují své oponenty totalitní režimy?

Příště vyhraje skutečný vůdce

Frustrace voličů vedou k radikalizaci společnosti, ke hledání viníka a také ke hledání nějaké „pevné ruky“, která bouchne do stolu a pokřivené poměry napraví. Výledky můžeme dobře vidět už letos:
KSČM letos volilo o 200 tisíc lidí víc než v roce 2010, dalších skoro 350 tisíc získal rasistický, uřvaný Úsvit. Do podobné kategorie po právu patří i hnutí ANO s jeho nedemokratickými stanovami, cenzurou kritiků na sociálních sítích a výše zmíněnými přístupy k oponentům, stejně jako s prohlášeními Andreje Babiše o malých podnicích a jeho vlastnictvím dvou zavedených celostátních deníků.

Vytrestali jsme zkorumpovanou ODS, zastavili jsme Zemana, radujeme se, že sociální demokraté s komunisty nesloží parlamentní většinu.To by tak hrálo, aby nám vládli komunisti. Až na to, že si jeden převlečený, navíc s diktátorskými sklony, koupil slušnou kampaň a za státotvorného mlčení většiny médií se mu investice vrátila v podobě 47 poslaneckých křesel.

Oprávněné frustrace z dosavadního chování politických stran, z rozkrádání veřejných prostředků, z nenaplněných slibů atd., ohromně posílená obavami z budoucnosti, ze ztráty zaměstnání, z poklesu relativně vysoké životní úrovně způsobily, že skoro milion Čechů bylo ochotných dát hlas kariérnímu komunistovi, nejspíš agentovi StB (soud je odročen na začátek příštího roku). Dostali koblihu a příslib, že bude líp. Dali hlas politickému experimentu člověka, který není ani dobrý politik ani rétor, nemá program ani vizi, není schopen ani ochoten odpovědět, jak a co přesně chce měnit.

Kam se přelijí frustrace tohoto milionu lidí, když expriment nevyjde? Myslím, že se ocitáme na hodně tenkém ledě. Ostatně ani okolní země na rozdíl od tuzemských médií nepovažují za bezprostřední nebezpečí návrat komunismu, jako vzestup rasistického hnutí a nečitelných babišovců.

Pro mě osobně z toho vyplývá pokusit se příště přesvědčit co nejvíce lidí, aby dali svůj hlas někomu, kdo podporuje čtenářskou gramotnost, kritické myšlení a elementární znalost alespoň evropských dějin.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama