Reklama
 
Blog | Kateřina Mahdalová

Večírek s René Plášilem

„Není vám to trapný jezdit po republice a chlubit se, že jste kradl? – chtěl se mě asi zeptat jeden student. Ale tak se rozčílil, že se do toho zamotal… přitom já už se těšil, že konečně dostanu pořádnou otázku. Jinak je to pořád stejný – jestli vídám syna, čím se teď živím, jestli už se nikdy nevrátím do vězení, jestli s někým žiju a tak.“

René Plášil ze svých osmatřiceti let prožil víc než polovinu ve vězení. Jako mladistvého delikventa si ho pro svůj časosběrný dokumet vybrala režisérka Helena Třeštíková, Reného dvacetiletou životní etapu loni představila veřejnosti a Evropská filmová akademie následně dokument vyhlásila jako nejlepší za rok 2008.

„Když mám dobrou náladu, říkám novinářům, že na tyhle besedy se školáky jezdím proto, abych je případně odradil od kriminální dráhy. Ale není to tak. Dělám to pro prachy,“ říká René. „Dneska dostanu tři litry. Jinak bych sem z těch Budějic nejel.“

V džínách a vytahaným zeleným triku vypadá dost hubenej, hádala bych mu Kristova léta, možná ještě o něco míň. Loni v červenci přijel na premiéru, i když mu nikdo honorář neslíbil. Má zakázanou Prahu, takže ho policie z večírku vyexpedovala rovnou na nádraží. Tentokrát si dojednal výjimku. Zaručili se za něj organizátoři Jednoho světa, na němž se dokument promítal. Smí se v Praze zdržet do půl jedenáctý večer. Chce to dodržet, do basy by se totiž mohl jako recidivista dostat za jakýkoli přestupek a prý už se za mříže vracet nechce. Skoro dva roky je na svobodě – trhnul tím osobní rekord.

Rozhovor jsme vedli za pochodu: před debatou s gymnazisty ve Světozoru a cestou do Krásných ztrát, kde se křtila kniha René.

Před kinem na něj čekáme s  Terezou. Je podrážděná. Na vodítku má malýho psa.

„Tohle dělá pokaždý, všude mě nechává stát, najednou jakobysme ani nepatřili k sobě,“ říká. René přichází v doprovodu novináře z Mladé fronty a cestou do Náprstkovy ulice jde pět metrů před námi.

„Můžeš se ho prosím tě zeptat, proč mě ignoruje?“ vyzývá mě Tereza.

„Jak dlouho jste spolu?“

„Rok…. Hele, vždycky když takhle někam jedeme, najednou je obklopenej lidma, taky holkama, občas s některou zmizí…“

„To asi bolí.“

„No, my ten vztah máme takovej volnej, každej si dělá, co chce.“

„Jak ho vlastně přijala tvoje rodina?“

„Mamka ho měla moc ráda. Taky mu půjčila nějaký prachy, tři litry, a on jí je chtěl hned vrátit. Říkala, že to nespěchá, ale pak je chtěla, a René už je neměl. Tak ho teď nesnáší.“

Ptám se v rychlosti Reného, jak to myslel, když říkal, že zkoušel pracovat, ale fakt to nešlo. Ta věta prolítla snad všemi novinami. Říká, že má obrovskej dluh u státu, tuším jedenáct milionů, a že všechno, co vydělá, mu okamžitě seberou na úhradu soudních výloh. Nadosmrti se z toho nedostane ven a taky ho vůbec nemotivuje někde makat osm hodin denně, když mu pak celej plat seberou.

„A z čeho teda žiješ?“

„Z honorářů za knihy, za besedy, taky jedný svý známý vozím holky, co si chtěj vydělávat v bordelu… Hele, dám ti svoji adresu, pošli mi pak ten článek. Ale ne abys ji dala exekutorům, hned by k nám vlítli.“

V baru je šrumec. Ahoj! Čau! Můžu s tebou počítat na ten rozhovor? Jasně! Moment. Jak se vede? Jde to. Moment… Hele, můžeme si tykat?

„Heleno, já tam vůbec nejsem uvedenej jako autor.“

„Ahoj René. Jak to? Jsme tam uvedení oba.“

„Ne, jsi tam napsaná ty jako autorka a o mně se píše jenom na přebalu.“

Ahoj! Čau! Moment. Jak se vede? Moment…

„Co ti říkala Tereza?“

„Zlobí se, že se jí nevěnuješ.“

„Říkal jsem jí, ať se mnou nejezdí, že ji to nebude bavit.“

„Plánujete rodinu?“

„Kdybych neměl tu roztroušenou sklerózu, dítě bych chtěl. Takhle by to ale ode mě bylo nezodpovědný.“

„Když už jsme u tý zodpovědnosti, přišlo mi, že tvoje rodina se nezachovala nezodpovědně, ale spíš byla z tý nečekaný situace úplně bezradná. Student gymnázia šel na dva roky do basy. Vybavuju si tvoji maminku, jak míchá něco v hrnci…“

„He he, ten byl prázdnej, míchala jenom kvůli natáčení, aby to nějak vypadalo… Nebyl jsem u ní od šesti let a vrátil se až z vězení, když mě nechtěl táta.“

„Takže tě rodiče hodili přes palubu? Asi by bylo všechno jinak, kdybys u nich našel oporu.“

„Víš, proč na Titaniku umřelo tolik vzdělaných a bohatých Britů? Protože byli svázaní konvencemi natolik, že se jim vytratil pud sebezáchovy. Dávali přednost cizím lidem, až se sami nedostali do záchranných člunů. Můj táta měl jako muzikant nějaký postavení. V rodinách sociálně silnějších a vzdělaných je zkrátka riziko odmítnutí vyšší – ten pud sebezáchovy, touha držet v krizových situacích pospolu mizí, převládá obava z odmítnutí okolí.“

Znovu přichází Helena Třeštíková, za chvíli začne křest. Přišly mraky lidí. Ministr Jehlička děsně blahopřeje režisérce k evropskýmu ocenění, režisérka děkuje Renému, že ji vykradl, a bývalé ředitelce věznic Kamile Meclové, že umožnila natáčení za mřížemi, Eva Zaoralová, ředitelka karlovarskýho festivalu, říká, že dokument je prostě skvělej, rozhlas a televize to všechno natáčí… Gratulace, přípitky, pózování fotografům…

PICT0023x.jpg


Tereza má na klíně psa a připaluje si jednu cigaretu od druhý. Sedí u předního stolku vedle Marcely. Venku na zídce sedí Katka a proklepává svetr, jako by byl plnej drobků.

„My jsme ji sem nezvali,“ říká někdo omluvně, když ji zaregistruje Helena Třeštíková.

„Já ji zvala,“ říká režisérka, „ale asi se jí nechce mezi lidi.“ Pak se nahlas zamýšlí, jaká je to magická chvíle, když se tu sešli hlavní hrdinové jejích dokumentů.

Překážím v uličce, tak se s foťákem přesouvám dozadu k chlebíčkům, na který nemám chuť. Tlustej chlápek v béžový košili si stoupne mezi mě a nazdobený tácy a ptá se mě, co jsem zač. Ukazuju mu novinářskou průkazku a říkám, že se chci mimo jiné zeptat ministra, jak to jako myslí s těmi omezenými dotacemi. Důrazně mi oznamuje, že jsem ty-pic-ká ukázka hyeny, když chci takovýhle večírek kazit blbými otázkami.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama