Reklama
 
Blog | Kateřina Mahdalová

What do you read, my Lord?

Words, words, words… Na balkóně protějšího domu zrovna teď stojí holka s cigaretou, nabalená v péřové bundě. Džíny jí obepínají tlusté nohy do "x"; tak moc tlusté, že se v kolenou zbortily a opírají se vzájemně o stehna. V Americe jsem před sedmi lety tyhle „metráčky“ fotila, abych je doma ukázala jako něco, co se v hollywoodských filmech nevidí. Byli úplně všude.

Dobrá čtvrtina mých spolužáků (zdaleka nejen spolužaček) byla extrémně tlustá.
Třeba Amy. Na rozdíl ode mě nekouřila a provozovala jogging. Obdivovala jsem
její sebekázeň, s jakou každé ráno vyběhla do parku, ale zároveň mi nebylo
jasné, proč nehubne. Běhala mimochodem taky podél rušných silnic, kolem ní
svištělo jedno auto za druhým… ale to byl všeobecně rozšířený kuriózní úkaz,
který sem teď nepatří.

Zatímco já nechápala, jak je možné, že stopadesátikilové Amy po prvních pár
metrech nepukne srdce, ona se cítila být v dobré kondici (ve třiadvaceti
letech aby nebyla) a tvrdila, že má „jinou“ postavu. Nejspíš absolvovala nějaký
autosugestivní kurs, jak se nezačít nenávidět, nebo to bylo „americkou“ domácí
výchovou vedoucí k nezdolnému sebevědomí; zkrátka neuvěřila jsem tomu, že
by si mohla připadat „jenom jiná“ – to ostatně nešlo přehlédnout.

A příšerně mě to štvalo. To „jiné“ označení. Kromě samotné Amy ho používali
všichni.

Slova, slova, slova. Jsou tisíckrát víc než jen dorozumívací kód. (I ten se ale hodí
ovládat; čím víc se budeme odchylovat od normy, tím hůře se nakonec domluvíme,
a nastane chaos, bu bu bu.) Slova však mají mnohem hlubší funkci: vyjadřují a
ztělesňují vůli a úmysl. A stojí-li za nimi celá osobnost, dobrá či zlá, jejich
platnost je obrovská. Slovo je vystřelený
šíp a zasluhuje si velmi dobrý rozmysl.

Chápu, že jazyk, kterým mluvíme, vypovídá o stavu našeho ducha. A jsme-li
korektní, snažíme se citlivě reagovat na měnící se význam slov a omezovat
užívání těch, která se stávají urážlivými, ponižujícími nebo zlými. O čem ale
vypovídá, budu-li fakt, že tělo přetéká
sádlem, obcházet pojmenováním „jiné“? Pomůžu Amy, aby se cítila líp, nebo ji
utvrdím v tom, že z jídelníčku nemusí vyškrtnout burákové máslo?

Myšlenku, slovo a čin tradičně chápeme jako jednotu, jako projev vůle. A slovo
jako součást vůle má velkou moc, je plné dynamiky, umí dokonce zasahovat do
běhu událostí. Vyprázdněné slovo nebo slovo nemístně korektní však tuhle sílu
nemá. Vede k apatii. A politici pak klidně mohou voličům „říkat nepravdu“,
krádež bude „výpůjčka omylem“, nebezpečnou manipulaci si budeme čím dál častěji
plést se slušným zacházením.

Slovo je podstatou mluvčího, vypovídá o něm všechno. Platí-li toto
o lidském slovu, o to víc to platí pro slovo boží. Hebrejština má pro něj výraz
dábár (= smysl, pozadí, podstatu nějaké věci), novozákonní řečtina má logos
(souvisí se slovesem legein = sbírat, staří Řekové
si pak domýšleli ještě další významy jako sbírka, řád, pravidlo, rozum, zákonitost, ale také
logičnost).

Korektnost jazyka je samozřejmě
nezbytná, vždyť jde o výraz noblesy našeho nitra, naší sociální citlivosti a
inteligence a také našeho vztahu k bližním a některá výbušná slova je
třeba krotit.

Zároveň je ale dobré myslet na to, že tlustý není totéž co „jiný“, že (dnes
tolik rozšířené) „asi určitě“ neznamená ano a že lidské slovo by mělo být
souměřitelné s božím logos. Tam, kde se věci nenazývají pravými jmény,
bůh mlčí. A tam, kde mlčí bůh, mizí naděje, milost i životodárná síla.
Shakespeare i jeho vrstevníci z Kralic, kteří se vrhli na překlad
Septuaginty, to dobře věděli.

PS: Podle dnešních Lidových novin je celosvětovým slovem roku, přesněji řečeno
souslovím, „finanční krize“, českým pak „regulační poplatky“.

Reklama