Představme si, že by z nějaké země úplně odešlo její obyvatelstvo nebo by podlehlo epidemii. A přišlo by úplně jiné. Nesetkali by se. Třeba po pěti stech letech by ti „noví“ vykopali knihy, které by popisovaly zvyklosti původního národa, byly by tam vtipy, příhody ze života, porovnávání s jinými národy. A „noví“ by užasli: zjistili by, že se chovají stejně, jako se choval národ, se kterým se nikdy nesetkali… Genius loci.

Mimochodem, vliv krajiny – něco podobného je v Čechách docela dost diskutováno (Neubauer, Komárek, Cílek, Kratochvíl): rozdíly mezi pouštními a lesními (eremiálními a hyletickými, snad si to pamatuji správně:-)) národy se prý markantně odrazily v jejich jazycích, ve způsobu obraznosti, myšlení… A Evropa je v těchto analýzách brána jako tak trochu propletení obou typů kultur, proto tak expandovala…

Moderní společnost svůj řád teprve hledá. Starý nenávratně ztratila – už se nejde vrátit do kultury uzavřených skupin. Ledaže by se cestování stalo opět luxusem, jednak drahým, jednak nechtěným a tedy nepotřebným. Prostorem k životu člověka už není jedna vesnice, ale celý stát až celý svět. Tenhle stav proti tomu předchozímu trvá krátce. Tak s ním zatím moc neumíme zacházet. Nevešel nám takříkajíc do krve, do archetypů, starých vtištěných vzorů, kterými je naše myšlení a chování formováno, aniž o tom víme, ať už chceme nebo nechceme…

Ukrást něco jinému znamená nepovažovat ho za člena „své“ skupiny. Křesťanské či nekřesťanské- to je fuk.

Je to národní povaha nebo ne? Udělal by tohle někdo v Čechách?

Zdánlivě to souvisí s tím, že je tam většina lidí věřících. Jenže to je třeba v Polsku taky – a nikde jsem tam podobnou scenérii neviděl.

Samozřejmě že absolutní přiřazování národních povah je nesmysl. Ale nepřipadá vám, že některé vlastnosti v určitém prostředí jakoby „vanou ve vzduchu“? Třeba středomořská bezstarostnost – na delších kolektivních zájezdech lze pozorovat, jak někteří Češi obklopeni „maňaňa“ atmosférou „roztají“ – a vracejíce se k domovu je úplně fyzicky cítit, jak se najednou „přešaltují“ do polohy „co by tomu lidi řekli“. Nejvíc by o tomhle asi mohl mluvit třeba Ivan Derer.