Reklama
 
Blog | Kateřina Mahdalová

Jak se vyhnout sprosťárnám

Od začátku na ten spor koukám nevěřícně a s velkou nedůvěrou. Vlčák chňapnul po nesnesitelném ratlíkovi, smála jsem se nejdřív. Pak mě ale napadlo, že ratlík možná není jenom směšný a neškodný. Přemýšlela jsem, proč se tak usilovně snaží dodat váhu svým slovům. A tak jsem zašla k soudu, abych to viděla na vlastní oči, a nakonec jsem oslovila oba účastníky sporu, jejich právní zástupce i soudkyni.
A aby bylo jasno: Michal Matoušek nic neprohrál. Jestli někdo dostal za vyučenou, jsme to v tuhle chvíli my všichni. Sledujeme v přímém přenosu, jak snadno se dá překroutit skutečnost. A možná bychom měli mít trochu nahnáno, aby se do našich veřejných projevů ale i tichého uvažování nezačala pozvolna vkrádat nezdravá autocenzura.

V jedné věci se podle mě soudkyně Martina Štolbová mýlí: ne s každým a za
všech okolností je nutné zacházet slušně. Anonymního rasistu je naopak nutné
okřiknout. Klidně nevybíravě.

* * *

Jak se to semlelo, všichni víme. Martin Ondreját napsal pod velice smířlivý
text Michala Matouška provokativní komentář (citovala jsem ho už tady), který tu většina z nás označila jako
rasistický. Jako rasistický ho ohodnotil i Michal Matoušek a následně také
administrátor, pročež Ondrejátův příspěvek zablokoval.

Martin Ondreját si pak totéž vyslechl i od soudkyně.

„Vyhodnotila to jako ne zcela korektní
komentář
, a žalovaný tedy mohl nabýt dojmu, že komentář má
rasistický obsah
,“ uvědomuje si Martin Ondreját.

Jinými slovy: soudkyně připustila, že Michal Matoušek měl pro ohodnocení
Ondrejátova komentáře coby rasistického dost důvodů.

Pan
Ondreját se však rozhodně necítí být rasistou, on si rád hraje se slovy, dává
je do provokativních souvislostí a občas si s gustem povzdechne, jak mu leckde spílají.

Problém je v tom, že my mu to věřit můžeme, nebo také ne. My navíc nevíme,
jestli diskutující, který se podepsal jako Martin Ondreját, je skutečně on sám,
my nevidíme, z jaké IP adresy se přihlásil, jestli se z ní přihlašuje
pravidelně, nezkoumáme, jestli je schovaný za proxy-serverem… a co víc – my ani
nejsme povinni to zjišťovat. Ani jako bloggeři nebo diskutující, ale ani jako
administrátoři.

A už vůbec nejsme povinni zjišťovat, kdo je ve skutečnosti Martin Ondreját.
Proč bychom to dělali, když ani nevíme, jestli s námi nediskutuje nějaký
jeho jmenovec nebo někdo, kdo si jenom vypůjčil jeho jméno?

Myslím, že soudkyně zapomněla na to, že Martin Ondreját v tomhle sporu
figuruje jako anonymní diskutér, který se sice ke svému příspěvku přihlásil,
ale učinil tak až poté, co mu Michal Matoušek napsal rozezlený vzkaz. Ten vzkaz
byl adresovaný neznámému rasistovi. A s rasisty se nediskutuje. To oni by
stáli o seriózní debatu. Stejně jako popírači holocaustu, neonacisti a další
stoupenci extrémních názorů.

O seriózní debatu stojí i Martin Ondreját coby „pošpiněnýprovokatér: „Stav byl takový, že můj komentář byl
smazaný, pak Matoušek nadává Ondrejátovi do blbců a rasistů, a pak adminův
komentář o tom, že mě smazal pro nevhodný obsah. Kde to jsme? Co si pak asi ty
lidi myslí, kteří to pak čtou? Že Ondreját napsal
cikáni do plynu, nebo co?
Prostě na mně ulpěla špína a tu ze mne soud smyl.


Samotný proces a hojné citování inkriminovaného výroku nyní podle Martina
Ondrejáta umožňuje široké veřejnosti, aby si udělala dostatečný obrázek sama a
uvěřila mu, že rasista není. Jenže stejným způsobem usilují o publicitu například
již zmínění popírači holocaustu a pod různými záminkami se jí také často
domohou. Proč bych měla Martinu Ondrejátovi věřit, že usiluje o očištění svého
jména a nikoli o to, aby zajistil velkou publicitu svému „problematickému“
výroku?

Uvědomuju si, že diskuse na mnoha serverech připomínají hnojiště, a chápu, že na
internetu by měla platit stejná pravidla jako v reálném světě. Jenže narozdíl
od soudkyně si myslím, že v tomhle případě to hnojiště bylo dílem
provokatéra Ondrejáta a že byla přinejmenším slušnost, ne-li povinnost ho
okřiknout. Protože – jak už jsem zmínila – s rasisty se nediskutuje. A autor tohle rasistického
výroku sice nepřesvědčil soudkyni, že rasista není, ale prozatím si vymohl
mírnější zacházení ze strany veřejnosti. Myslím, že to je velká chyba.

Nechce-li být pan Ondreját považován za rasistu, musí především dobře vážit
svoje slova. Nebude-li je vážit, nemůže se pak divit, že bude i nadále
dostávat vynadáno. „Samozřejmě, že bych mu za takové řeči kdykoli vyčinil
znova,“ říká Michal Matoušek. Pevně věřím, že v tom Michal Matoušek
nezůstane sám. A nejen tady na blogu. Také věřím, že soud vyšší instance (pokud
se tedy aspoň jeden účastník sporu odvolá) zamítne Ondrejátovu žalobu
v plném rozsahu a nebude trvat na tom, aby se s rasisty nebo autory
provokativních rasistických výroků zacházelo slušně.

* * *

Takže aby se to už nepletlo: nestojí tu provokativní
slušňák proti hulvátovi, co nevybíravě kritizuje kdekoho. Naopak:
spor vyvolal dost nevyzpytatelný autor provokativního (podle mě rasistického) výroku a soudí se s autorem smířlivého textu, který
se na něj obořil jako na anonymního rasistu.

* * *

Co když se mi ve třídě, kde přednáším o extremismu, ozve za zády výkřik „cikáni
do plynu“? ptala jsem se soudkyně. (Občas reaguju nevybíravě, aniž bych
zjišťovala, který provokatér vykřikl.) „Jen si nemyslete, za chvíli budete mít
na krku žalob jak máku,“ smála se žena v taláru. Zdálo se mi to vtipné. Její
rozsudek mě ale trochu nahlodal a najednou si nejsem jistá, jestli to byl
opravdu vtip.

Reklama