Z mého pohledu to vypadalo zhruba takhle: zrodil se jistý podnikatelský záměr (spekuluje se o zdražení paliv po volbách a omezení dovozu potravin), jeho autor zaplatil marketingový tým, který v řadě lidí významně posílil pocit, že se mají mizerně, ale zároveň jim přislíbil, že se to obrátí k lepšímu, když mu dají ve volbách hlas. Nikdo mu moc nevěřil, i když v něčem měl pravdu: „blbá nálada“ tu byla a pořád ještě je. Korupce, kmotři, nesplněné sliby, zdražené jídlo, miliony v krabici od vína, pak ta „domina“ z úřadu vlády, co úkolovala vojenské zpravodaje, hradní pán, co obešel parlament a sestavil svoji vlastní vládu… A když se sněmovna konečně rozhoupala a uznala, že by přece jen bylo fajn zvolit nové osazenstvo, ozval se podnikatel znovu, připomněl lidem, že se mají fakt hodně špatně a navrhnul „centrální řešení“. A při té příležitosti koupil vydavatelství dvou zavedených celostátních deníků.
Ještě na konci září ho jako možného budoucího politika nikdo nebral moc vážně, najednou se ale zvláště na sociálních sítích začaly dít věci. A v novinách se následně začaly objevovat titulky, že podle prvních průzkumů veřejného mínění „spasitel“ posiluje.
Aby se o někom dalo říct, že posiluje, musí se o něm mluvit. Aby se o něm mluvilo, musí se o něm psát v novinách. Aby se o něm psalo v novinách, musí být zajímavý. Podezřelý miliardář s nejasnými úmysly je sám o sobě zajímavý jen chvílemi, nemá moc co říct a to nejzajímavější (ze své minulosti a o pohádkových ziscích) říct nechce. Proto jeho kandidáti neuspěli v senátních volbách.
Co dokáže Facebook
Kde jsou plané řeči a prakticky nulový program, musí nastoupit solidní marketing. Tohle ví nejen náš „spasitel“, ale všichni uchazeči o přízeň voličů. A protože žijeme v informační společnosti a téměř tři čtvrtiny Čechů se pohybují v prostředí internetu, začíná se samozřejmě tam. Je to levné a účinné. Ale musí se to umět, a ne jako KDU-ČSL vyhodit 90 tisíc korun za správu čtrnácti roztříštěných regionálních fanouškovských stránek s pouhými několika stovkami příznivců. Sází se přitom na tzv. efekt rozjetého vlaku (z anglického bandwaggon effect), kdy se na sebe nabaluje víc a víc příznivců třeba hudební skupiny, nohavic do zvonu nebo politické strany. A když voliči neprojeví zájem přirozeně, stačí je trochu popostrčit.
Něco na tom musí být…
Funguje to jednoduše: ten, kdo vykazuje činnost na sociálních sítích, budí pozornost. Na vysokém počtu příznivců přece musí něco být! Kde ale vzít ty první? Věřte, nebo ne, dají se koupit. Byť je to v rozporu s pravidly, praxe je to rozšířená. Na nakoupené fanoušky se pak logicky nabalují skuteční příznivci nebo jen zvědavci („co na tom všichni vidí?“). A už to jede samo, o „spasiteli“ se začíná stále více mluvit, rozruchu na sociálních sítích si všimnou média, zmíní se o tom a osloví tak všechny, kdo se na Internetu a sociálních sítích příliš často nepohybují. A preference stoupají. V tu chvíli zbystří odpůrci, kteří chtějí příznivce odradit, jenže vlak je v pohybu, zastavit ho nejde. A jakýkoli konflikt příznivců s odpůrci, jakékoli závažné negativní odhalení už slouží výrazně ve prospěch „spasitele“.
Vztaženo na volby: nerozhodnutým a váhavcům se začne rýsovat alternativa – vždyť na tom velkém zájmu veřejnosti musí něco být! Preference stoupají, zástupci strany se dostávají stále častěji ke slovu, účastní se předvolebních debat. A když se potom organizátoři těchto debat odvolávají na průzkumy, které nikdo neviděl, případně nastaví síto tak, že sice projde deset stran, ale do finální debaty jich pořadatel pozve jen devět, nutí to člověka k velké ostražitosti, jak jsou vlastně volební regule nastaveny.
A že náš „spasitel“ nemá program? Říká nesmyly? Chová se arogantně, nesnesou kritiku? Nevadí, něco na té velké podpoře veřejnosti přece musí být… Slušnější politické alternativy, které staví na skutečných přízvnicích, logicky ztrácejí; voliče totiž ženou obavy, že jejich hlas propadne, k tomu horšímu, ale zdánlivě silnějšímu. (Obava je to neopodstatněná, už nad 1,5 % získaných hlasů má strana nárok na příspěvek od státu, který jí pomůže posílit do dalších voleb.)
Průzkumy rozhodují o výsledcích voleb
A do toho všudypřítomné průzkumy veřejného mínění. Ty tradiční, dotazovací, zachytí náladu se zpožděním minimálně 24 hodin a víc než jako odraz nálad potenciálních voličů fungují jako katalyzátor. Jinými slovy ve výsledku určují nálady voličů. A protože bez průzkumů se neobejde žádná předvolební debata v celostátních médiích, v konečném důsledku de facto určují budoucí složení poslanecké sněmovny. Odborníci často říkají, že nejpřesnější je osobní a telefonická metoda, internetové dotazování je podle nich nepřesné, protože na internetu se stále nevyskytuje reprezentaivní vzorek populace. Internet vskutku na dotazování moc není. Ale dají se z něj vyčíst přirozené, spontánní reakce skoro tří čtvrtin populace, navíc on-line, v reálném čase. Nálady uživatelů internetu se dají snadno rozpoznat podle různých kritérií (objem komunikace, pozitivně či negativně laděné příspěvky), na základě obsáhlých sad klíčových slov. Takové analýzy nekladou potenciálním voličům otázky, ani jim nesugerují možné odpovědi, zato zachycují spontánně vyřčené komentáře či hodnocení.
Média se při referování o posilování či oslabování stran na internetu zpravidla omezují jen na sociální sítě, na počty fanoušků, lajků (z anglického „like“), případně na nic neříkající aktivitu stran na těchto sítích, přitom veřejných dat je podstatně více. Například ta nejzákladnější: dění na sociálních sítích se v porovnání s celým (českým) internetem odehrává zhruba z 20 %. Sociální sítě jsou ale snadno přístupné i snadné na ovládání a skrývají velký potenciál v mnoha směrech. V současné době je na Facebooku cca 3,5 milionu Čechů. Zdaleka ne každý se vyjadřuje k politice, ale možnost oslovení a ovlivnění je obrovská. A stejně obrovský prostor se otevírá pro manipulaci. Kromě méně viditelných metod, např. fiktivní označování konkrétních lidí jako sympatizanty různých stran, nebo již zmíněné nakupování fanoušků.
Jenom 60 % Čechů fandí zemanovcům, další fanoušci jsou z Turecka, Brazílie, Argentiny
Na základě veřejně dostupných dat se ale dá fixlování odhalit. Varující může být už napříkad skutečnost, že Strana práv občanů má nejsilnější skupinu podporovatelů na Facebooku ve věku 18-24 let a z ČR jich pochází pouhých 60 %. Zbytek fanoušků je zejména z Turecka, Brazílie, Argentiny. Okmamurův Úsvit zase získal mimo jiné fanoušky v Demokratické republice Kongo. U hnutí ANO je to podobné: fanoušci opět ve velmi nízkém věku, což ale vůbec neodpovídá v diskusích, kde jsou nejaktivnější lidé viditelně starší než 18-24 let. Při porovnání s ostatními stranami pak u hnutí ANO velmi zarazí další věc. Lídr hnutí Andrej Babiš je původem Slovák a zatímco KDU-ČSL našla na Slovensku skoro sedmiprocentní podporu, Piráti 2,5 %, ČSSD 2 %, Zelení 1,2 %, podpora Babiše je ze Slovenska prakticky nulová. Jeho příznivci často mluví o charismatu, pracovitosti, poctivosti, avšak toto „charisma“ ho nenásleduje ani z jeho rodné země, kde stále podniká, ani z Německa, kde prý je rovněž „váženým podnikatelem“.
Slovník fanoušků
Dalším důležitým ukazatelem je slovník fanoušků konkrétních stran. Čím je chudší, tím spíš lze předpokládat, že nejde o skutečné příznivce, ale placenou skupinu „hlídačů“. Jak se pozná chudý slovník? Fanoušci nijak neargumentují, vyhýbají se otázkám, čím je jejich favorit přesvědčil. Omezují se na prostá sdělení typu „volím Úsvit“ nebo hesla „ANO je naděje“. Uvedené příklady samozřejmě naznačují, které strany mají fanoušky s nejchudším slovníkem. Jsou to právě hnutí ANO a Úsvit.
Aktivita v diskusích
Na tom, jak aktivně strana či hnutí vystupuje v diskusích, se dá rovněž vypozorovat mnoho. Omezuje se výhradně na pochvaly těch, kdo tvrdí, že ji budou volit? Nechává svobodně vyjádřit své kritiky? Reaguje v diskusích agresivně, nebo slušně? Nijak nereaguje? Patrně všechny strany občas zasáhnou do diskuse a mažou například vulgární výkřiky. Ale například Strana práv občanů maže celé bloky příspěvků, stejně jako hnutí Úsvit. KSČM naproti tomu v diskusích zase nereaguje vůbec. Jsou ale i sofistikovanější metody, jak umlčet nebo aspoň omezit v projevu své kritiky: je možné nenechat je nic vkládat na zeď (ODS, TOP 09), je možné je hromadně nahlašovat pro porušování pravidel a docílit jejich blokování (hnutí ANO).
Jak takové blokování funguje? Skupina příznivců nahlásí nepohodlného kritika provozovateli sítě s tím, že dotyčný údajně porušuje pravidla diskuse. Facebook samozřejmě nic takového neprověřuje, pro něj důležitý ukazatel počet „nahlášení“, chcete-li „udání“. Kritikovi pošle vzkaz, že jeho příspěvky porušují pravidla (jsou nevhodné, obtěžují atp.) a znemožní mu publikovat texty i odkazy na různé zprávy, videa apod. Kritik je umlčen.
Přeju vám šťastnou ruku, ať už volíte srdcem, nebo rozumem. Letos jsem svůj hlas dala pirátům*. Ahoj!
* „Důvody jsou jednoduché. Přestože je jejich projev občas nejistý, nepůsobí na mne v argumentech oportunisticky, jejich sebepropagace není prolhaná, nepodceňují voliče, nejsou servilní, nepředpokládají tupost davu. Vím, že i když se dostanou do sněmovny, bude jejich hlas slabý. Přesto ale chci, aby mohl jejich hlas občas zaznít. Neřeším prozatím nedokonalost jejich konceptu, nezkušenost, nevadí mi, že nenabízejí spasitelská řešení. Jsem skromný, bude mi stačit, když budou celou dobu vytrvale otravovat svým ‚PROČ?‘. Pro začátek mi bude stačit co možná největší eroze názorové struktury pravice a levice, která jdou jedna druhé na ruku. Chci politiky nasrané, že jsou vytáhnuti z bezpečí ‚korektní debaty‘, na kterou neustále apelují, protože podstata věcí za touto ‚povrchní slušností‘ zůstává skryta. Chci stranu, která bude umět pracovat s nástroji, které se jmenují ‚NE‘ a ‚PROČ‘. Mám prostě pocit, že společnost potřebuje cosi vnitřně odmítnout ještě před tím, než může být zdravě konstruktivní. Chci, aby grázly stále někdo něčím otravoval.“ Taka Tuka
Autorka se ve společnosti Yeseter Now specializuje na datovou žurnalistiku a monitoring internetu