Pane Blaževiči, jaký snímek vás osobně letos nejvíce zaujal a oslovil?
Ještě před zahájením festivalu jsem upozorňoval na film Barma VJ. Je to klasický „jednosvětový“ a velice dobrý film, který poukazuje na strašlivý zločin spáchaný v Barmě juntou v roce 2007, kdy se proti vojenské diktatuře vzepřel více než stotisícový dav. Do ulic nevyšli pouze mniši, ale i obyčejní lidé, již tak reprezentovali všeobecný odpor proti juntě. Tato obrovská demonstrace byla vládními silami doslova rozstřílena. Barma VJ byl natočený skupinou barmských reportérů, kteří pomocí malých digitálních kamer schovávaných pod pažemi a v taškách tajně zachytili otřesnou realitu. Na tento snímek jsem před festivalem upozorňoval i proto, že Člověk v tísni se v Barmě podílí na řadě humanitárních projektů. Pomáhá kupříkladu zmíněným reportérům nebo poskytuje pomoc rodinám politických vězňů. Apeloval jsem na diváky Jednoho světa , aby tento film pomohli dál promítat nebo poskytli finanční hotovost prostřednictvím Klubu přátel Člověka v tísni.
Letošní ročník festivalu se nesl v duchu 20. výročí pádu komunismu, retrospekci společnosti, ale i zpětném pohledu na vývoj společenských, politických a ekonomických změn ve střední Evropě. Tyto změny zaznamenaly snímky jako „Co jsme si, to jsme si“, „Největší přání“ nebo „Hej Gusto“. Není přeci jen dnes vhodnější reflektovat aktuální a palčivá témata, například globální oteplování nebo finanční krizi?
Filmy zařazené do retrospektivní sekce „20 let demokracie“ samozřejmě nemůžou být aktuální ve smyslu denního zpravodajství. Jejich poselství spočívá v mapování vývoje svobodné společnosti na území střední Evropy po roce 1989. To představovalo jeden z pilířů programu letošního ročníku a reklamního vizuálu. Dvacet let po pádu železné opony dosáhla svoboda ve střední Evropě symbolicky dospělosti.
A pak tedy máte také druhý pilíř.
Ano, druhý pilíř programu a vizuálu se týkal nových globálních výzev, jež má tato svobodná společnost před sebou; jmenovitě ekonomickou krizi, globální oteplování či nedostatek přírodních zdrojů. Domnívám se, že je festivalová nabídka vcelku aktuální. Jeden snímek se dokonce zabýval tak specifickým tématem, jako je dopad automobilového průmyslu, což je vzhledem k ekonomické recesi a závislosti české ekonomiky na tomto průmyslu velice aktuální.
Vrátím se ještě k porušování lidských práv v Barmě. Podle tzv. Dirty Listu je většina společností, které v Barmě obchodují s vládnoucí juntou, buď západních a nebo ze zemí se západem spřízněných – jako Chevron, Total a Lonely Planet; ruské a čínské firmy jsou zastoupeny okrajově. Na výstavbě plynovodu Yadana z Barmy do Thajska se podílel mateřský koncern bývalého amerického viceprezidenta Dicka Cheneyho, společnost Halliburton. Jsou vám tyto informace známé?
O tom seznamu nevím. Máte nějaký důkaz o jeho existenci?
Zveřejnila ho organizace Burma Campaign UK, je volně dostupný na internetu, informoval o něm také například britský list The Guardian. Chtěli jsme se ptát, jak na to reaguje barmský disent, nebo jestli jste apelovali na tyto firmy, aby s juntou nespolupracovaly…
Je pravda, že některé západní nadnárodní společnosti podnikají v Barmě a díky tomu jsou terčem kritiky jak barmského disentu, tak nevládních organizací, jež zde podporují demokracii. Kritizuje je i Jeden svět. V roce 2006 jsme promítali film s názvem Total Denial, který získal cenu Václava Havla. Tento snímek vysloveně pojednává o tom, jak barmský disent za podpory svých přátel ze zahraničí vedl soudní při proti nadnárodním ropným společnostem – americkému Unocalu a francouzskému Totalu. Člověk v tísni společně se svými evropskými partnery, mezi které patří i Burma Campaign UK, prosazuje a vyžaduje, aby bylo zavedené cílené ekonomické embargo, které má znemožnit podnikání a investice v Barmě, z nichž profituje tamní režim.
Kdo podle vás drží barmský režim u moci?
V současné době hlavně Čína a Rusko. Tyto dvě země v RB OSN blokují všechny možné iniciativy spojené s Barmou. Barma se nachází především v politické a ekonomické sféře Číny, jež tam sleduje politické a ekonomické zájmy. Čína se také obává demokratizace Barmy, což by mohlo vést k podobnému politickému trendu na její domácí půdě. Indie a země ASEANu nechtějí úplně ztratit vliv ve svém sousedství, inspirují se tedy čínskou politikou a s vojenskou juntou obchodují. To však omezuje dopad sankcí uvalených na juntu západními státy. Politickou zodpovědnost za násilný barmský režim nenese Evropská unie, Kanada ani Spojené státy. Ale je pravda, že zde přímo i nepřímo působí část západních nadnárodních firem. Ty jsou ale předmětem kritiky ČvT i barmského demokratického disentu.
Čínští političtí odpůrci na festivalu převzali cenu Homo Homini. Tito disidenti signovali tzv. Chartu 08, zjevně se inspirujíce Chartou 77. Chystáte se vyvinout konkrétní aktivity týkající se Charty 08, kupříkladu tvorbou dokumentů pro další ročník festivalu?
To nevím. Já můžu pracovat s filmy, které existují a které jsou přihlášené. Jakkoliv je konkrétní téma důležité, mohu vybírat jen z nabídky. Existuje několik důležitých kritérií týkajících se výběru snímků. Vybíráme ty, které považujeme za zajímavé jak do obsahu, tak filmařského umění. Existují tři rovnocenná kritéria, podle nichž je pro festival vybíráme. Prvním je relevance tématu, druhým kvalita filmového zpracování a třetím vyváženost ohledně původu země, v níž je snímek vyroben.
Odkud je přihlášeno nejvíc dokumentů?
Zejména z bohatých zemí, jako jsou Spojené státy, Kanada, EU – hlavně Francie, Velká Británie či Skandinávie. Zde je produkce filmů nejen hojně zastoupená, ale i perfektně zorganizovaná. Horší je to třeba s filmy natočenými asijskými nebo africkými režiséry. Je jich přeci jen méně, pracují ve finančně značně omezeném prostředí, a zavedení distributoři zřídkakdy projeví o jejich filmy zájem.
Protože to nejsou kvalitní filmy?
Ne, to vůbec nejsou špatné filmy. Vše vyžaduje nemalé úsilí a my chceme, aby byl celkový program vyvážený. Momentálně máme zajímavý film, který pojednává o skupině disidentů působících v Číně. Chceme ho promítnout v Praze, Bruselu i Washingtonu. Jde sice jen o jeden kamínek hozený do vody, ale i ten hraje svou roli. Může spustit vlnu zájmu a pochopení.
Neobáváte se toho, že vaše aktivity mohou naopak životy čínských i jiných disidentů vážně ohrozit?
Jistě. Toho se vždy obávám. Ale činnost disidentů v nedemokratických režimech je vždy riziková, což sami dobře vědí. Sám sebe si na jejich místě nedovedu představit, takovou odvahu bych já neměl. Mluvil jsem se spoustu disidentů po celém světě a vesměs se svěřovali s tím, že je mezinárodní zájem o jejich osud těší. Oni se také velmi bojí. Proto je důležité nepodnikat nic na vlastní pěst, ale jen reagovat na jasně formulovaný požadavek místních.
Jedna festivalová sekce Jeden svět na školách je určená dětem a mládeži. Anketa, jež v České televizi běžela v rámci „Střípků jednoho světa“, zaznamenala pozoruhodné odpovědi dětí školou povinných na otázku, co si představují pod pojmem „sametová revoluce“. Pár dětí uvedlo, že šlo o válku nebo dokonce fašismus. Domníváte se, že tento projekt bude úspěšný?
Záměrem celého festivalu a s ním souvisejících aktivit na školách je poskytnout dětskému divákovi audiovizuální pohled na porušování lidských práv, problematiku menšin nebo vyrovnávání se s totalitním dědictvím. Knížka nebo přednáška pro něj v této době není bohužel moc zajímavá. V průběhu festivalu zveme školy na filmové projekce, poskytujeme učitelům různé materiály týkající se těchto témat apod. Dokonce je učíme, jak děti informovat o moderních dějinách nebo jak číst noviny, sledovat zprávy atd. Tedy ano, jsme si dobře vědomi, jak málo toho mladí lidé vědí o nedávné historii Československa. Proto tyto projekty uskutečňujeme.
Jsou školy i učitelé vůči těmto aktivitám vstřícní?
Pedagogové sami projevují zájem s námi spolupracovat a my jim poskytujeme didaktický a metodický návod, jak s dokumenty a příručkami pracovat. Oni toto vítají.
Připomínáme si desáté výročí tzv. humanitárního bombardování Jugoslávie vzdušnými silami NATO. Jedná se o první konflikt tohoto druhu v Evropě od konce 2. světové války. Letošní festivalová nabídka tento významný přelom evropských dějin opomenula. Proč?
Letos jsme neměli přihlášený žádný film o bombardování Kosova. Já osobně jsem mezinárodní intervence na území bývalé Jugoslávie schvaloval a stále schvaluji. Byl to tehdy poslední nouzový prostředek, jak zastavit Miloševiče, který zde rozpoutal čtyři války a sabotoval veškerá mírová jednání mezinárodního společenství. Nemůžete hodnotit vojenskou intervenci v Kosovu mimo kontext válek, které se předtím v regionu odehrály. K vojenskému zásahu v Kosovu by nikdy nedošlo, kdyby se neudál masakr v Srebrenici a hrůzy v koncentračních táborech v západní Bosně.
Podle údajů OSN a Světové banky se minulý rok kvůli potravinové krizi propadlo 100 milionů lidí pod hranici chudoby. V desítkách zemí proběhly masové protivládní protesty, například v Egyptě nebo Haiti. Byla tomuto tématu v rámci festivalu věnovaná adekvátní pozornost?
Minulý rok jsem měl dva filmy věnující se potravinovému průmyslu. Tyto snímky zachycovaly proces výroby potravin, jejich distribuci, nedostatek a fungování potravinového průmyslu obecně. V tomto roce jsme sice na pořadu film cele pojednávající o potravinové krizi neměli, ale promítli jsme celkem dost filmů o energetice. Otázka energetiky, potažmo cenných energetických zdrojů, je bezprostředně spjata s cenou potravin. Měli jsme jednu sekci věnovanou filmům o Africe, kde jsme uvedli dokumenty o problematice chudoby. Uspořádali jsme i odborný seminář na téma média a chudoba, jenž pojednával o tom, jakým způsobem tuto problematiku média reflektují.
Jaké filmy zabývající se otázkou chudoby jste letos uvedli?
Kupříkladu snímky „Stiženi bohatstvím“, „Vysoká škola života“ či „Kam jsme se to narodili“.
Vašé doménou jsou kampaně upozorňující na porušování lidských práv zejména na Kubě, v Bělorusku a Číně. Tento fakt se prolíná i do scénáře festivalu. Existuje nějaký klíč, podle něhož přistupujete k potlačování lidské svobody?
Jsou dva přístupy. Při vybírání filmů pro festival se snažíme, abychom se nezaměřovali jen na oblasti spojené s aktivitami ČvT. Domnívám se, že nabízíme široký pohled týkající se porušování lidských práv ve světě. Druhý přístup se týká lokalit, kde podporujeme tamní disent a nezávislé občanské iniciativy. Je pravda, že se spíše zaměřujeme na země, kde panují autoritářské nebo komunistické režimy. Domnívám se, že česká společnost zažila totalitní zkušenost jistého druhu na vlastní kůži. Tím je tedy lépe vybavena k působení v zemích, kde jsou u moci podobné totalitní vlády. Tyto režimy de facto vycházejí ze stejné „KGB školy“, jaká existovala v bývalé ČSSR. Pomoc místním disidentům ze strany ČvT je proto efektivnější v těchto zemích než tam, kde jsou režimy jinak strukturované i ideologicky zaměřené.
Děkujeme za rozhovor.