Proč jste si za své živobytí zvolil medicínu, potažmo chirurgii?
Protože mám rád řemeslo. Truhlářské třeba. A dokonce čím jsem starší, tím ho mám radši. Připadá mi – nemám to slovo rád – smysluplné. Byl jsem zklamaný, že chirurgie není tvůrčí práce, ale myslím, že je to vyváženo objevováním. Ono už tu všechno někdy bylo, ale jeden člověk si to nemůže pamatovat, takže si to někde musí přečíst… A celá sprostota tohohle kšeftu je v tom, že jednou to dopadne dobře a jindy to stejné dopadne špatně. Dokonce i v případě, že jde o úplně stejnou záležitost, která se provádí stejným postupem a dělá to stejný člověk. Přesto to dopadne jinak. Situace, čas, pacient ovšem nikdy nejsou stejné. Chirurgie se ale musí dělat podle šablon, bez nich to nejde. Proto si myslím, že to v zásadě není tvůrčí práce.
Stalo se Vám, že jste svou volbu povolání začal přehodnocovat?
No jejej, často se mi stává, že si říkám, že jsem si špatně vybral. A skoro bych se divil, kdyby si to některý z chirurgů neříkal. Existuje celá řada oborů lidské činnosti, kde je to vypětí mnohem menší, i když souhlasím s tím, že vypětí je subjektivní stav. Ale přece jenom, objektivní realita tomu může hodně přispět. Opravdu jsou chvíle, kdy se nedaří a vy se musíte usmívat a jít dál. A ujišťuji vás, že jedna z nejtěžších věcí na světě je zažít ten hrozný pocit, kdy se něco pokaňhá a vy jdete druhý den dělat to stejné znovu. A musíte to jít udělat s úsměvem. Proto jsou si chirurgové osobnostně hodně podobní. Ten obor nás tak vychoval. Pro většinu lidí jsme nafoukaní poloidioti, kteří odhlížejí od některých reálných možností. Jenže tomu se nevyhnete, chirurgie vás k tomu dovede.
Máte nějakou strategii, jak si to všechno srovnat v hlavě, abyste se z toho nezbláznil?
To se nedá srovnat v hlavě. Prostě si musíte poručit. Základ je, že všechno v chirurgii musíte dělat s největšími znalostmi, které v tomhle oboru jsou. Člověk musí přijít střízlivý, vyspalý a s maximálním soustředěním. Je-li to možné. Absolutní klid neexistuje a možná je i škodlivý, takže musíte být v relativním klidu a vybavena nejlepšími vědomostmi. Tady opravdu nepřichází v úvahu nic jiného než poctivost, protože intuice, tvůrčí nápad, to všechno může brilantně vyřešit problém, ale většinou je to náhoda. Jedině píle a skutečně otrocká práce může zajistit určité statistické úspěchy.
Stává se vám, že odcházíte od pacienta s pocitem, že jste udělal to nejlepší, co jste udělat mohl, a přesto se modlíte, aby to dobře dopadlo?
Stává se mi to, samozřejmě, protože člověk nikdy neví. Naopak – a to neříkám jen já, ale i mí kolegové – když jde člověk od operace a má nápadně dobrý pocit, je to špatné znamení.
Jak se pozná dobrý chirurg?
První dojem ledacos napoví, ale osobně bych si na nějaké hodnocení troufal až po letech. Není to jen jedna stránka věci, roli hraje celý soubor psychických a fyzických vlastností.
V čem se liší chirurgie u nás a ve světě?
Všude jsou přístroje a nástroje a taky ruce a hlava. My máme ruce a hlavu v pořádku a přístroje a nástroje se od doby, kdy máme nové zřízení, významným způsobem vylepšily. Ale pořád to ještě není ono. I když na klinikách asi ano.
Platí pravidlo, že výborné hlavy odcházejí za lepšími přístroji?
Ne tak docela. Samozřejmě, že přístroj je velká motivace. Na zahraničních cestách jsem si psal deník, a poznamenal jsem si mimo jiné jednu věc, kterou si pamatuju dodnes. Bylo to v Mnichově a já si odnesl intenzivní pocit, že oni brilantně zvládají standardní situace, protože na všechno mají nějaký kvér, ale když se nedaří, dokáží to taky pěkně zmastit. Rozdíl mezi námi je v tom, že oni ten přístroj mají desetkrát, zatímco my jenom jednou. Nám scházejí rezervy. Ty si ovšem každý doktor musí vytvořit, protože může přijít něco neočekávaného, a nemáte-li rezervu, je to katastrofa. Současný trend u nás je bohužel takový, že nám ty rezervy úředníci berou.
Jaké rezervy vám berou?
V lidských zdrojích, v nástrojích, ve všem. Ptají se: Na co máte dva sály, když je plně využitý jenom jeden? Druhý zakonzervujeme. Tenhle přístup považuju za diletantský. Stane se, že přijede něco narychlo, a nikdo není volný. Co potom? K čemu je tak zvaný dokonalý systém, kdy jsou všichni vytížení na sto procent, a pak není možné zvládnout neočekávanou situaci? Jeden kolega tenhle přístup trochu rozvedl: Za chvíli budou úředníci s námi na sále a budou nám říkat, jak efektivně operovat. A budou se ptát: Jak to řežete? Tudy to veďte, tudy je to kratší.
Jak jste zvládli navýšenou administrativu, na niž si stěžuje většina lékařů?
No, zvládli. Nic jiného nám nezbylo. Neumím to odhadnout, ale jsou to snad tisíce procent papírů, které nám přibyly. A do toho ještě počítače. Ony zdánlivě usnadňují práci, ale přitom zdržují. A jsou nebezpečné v tom, že mají nastavené nějaké šablony, do nichž se musíte vejít. Jednoho krásného dne totiž omylem kliknete vlevo místo vpravo a tragédie je na světě. A pak slyšíte v televizi: To jsou ale hlupáci, oni vyoperovali levou ledvinu místo pravé.
Stalo se vám to někdy?
Ne, ale úplně se bojím vyslovit, že se mi to nikdy nestane. Osobní chyby mohou být hrozné, ale nikdo z nás je nedokáže odclonit. Jsou lidé, kteří zabili svou matku, aniž by chtěli, aniž by na to kdy vůbec pomysleli. Jiní zase třeba vyhodili směnku na milion dolarů. A pak jsou systémové chyby. Ty jsou tragické. Navíc na sebe nabalují chyby osobní – jedno kliknutí do vedlejší kolonky a je vyoperovaná nesprávná ledvina.
Vy jste vlastně neustále jednou nohou v kriminále.
Jo. A taky v hrobě.
V hrobě?
No jo. Nesmíme například odebrat krev na test HIV bez souhlasu pacienta. Když souhlas dát nechce, nebo třeba nemůže, protože je v bezvědomí, musíme ho operovat bez testu. A pak stačí jedna malá dírka v rukavici.
Co se vám na současném zdravotnickém systému nelíbí?
Pořád dokola říkám to samé. Někdo by se měl vážně, ale opravdu vážně zamyslet nad tím, za co nás stát bude platit – jestli za nemocné, nebo za zdravé. Protože jestli nás bude platit pořád jenom za nemocné, bude to pořád dražší a bude to stále eskalovat a my budeme vymýšlet, co všechno budeme léčit. Vždyť léčit nemocného je v tomhle systému nesmysl. Nejlépe se léčí zdravý člověk, s tím lékař slaví největší úspěchy. Systém se samozřejmě musí točit kolem zdraví a nemoci, ale náš systém se točí jen kolem nemoci. To je stejné, jako kdyby se hasiči platili za požáry. Mně nevadí, že hasič třeba týden sedí a hraje karty, ale když tu začne hořet, chci ho tu mít za tři minuty. A za to jsem ho ochoten platit ze svých daní. A dám mu takovou výplatu, o jakou si řekne. Klidně. Kdo někdy zažil požár, ví, o čem mluvím. Zažil jsem to a viděl jsem, že ti lidé jsou opravdoví hrdinové, kteří člověku pomohou tak, jak by to on sám nikdy nedokázal. Ve zdravotnictví je to stejné. Když na člověka sedne nemoc, on sám si taky mnohdy nepomůže sám. A musí přijít někdo – střízlivý, vyspalý, v relativním klidu a poměrně rychle –, kdo se mu bude snažit poctivě pomoci.
Jak postupujete, když si s pacientem nevíte rady nebo když není v možnostech nemocnice mu pomoci?
Nejsme ta nejvyšší instituce, nad námi jsou ještě chirurgické kliniky v Pardubicích, v Motole, v Plzni… Máme povědomí o tom, kdo se čím zabývá více a méně, takže víme, kam případně pacienta poslat.
Jak si udržujete přehled?
Čtu odborný tisk tuzemský a s ročním odstupem tisk zahraniční.
S ročním odstupem?
No jo, předplatné zahraničního tisku je drahé, takže se k nám přes nějaké knihovny dostane až po roce. Ono se teď pořád čaruje s internetem, a tak nám bylo řečeno, že všechno máme na internetu, ale dobře víte, že tam je miliarda informací, ale většinou jsou to informace na nic. Ty cenné jsou samozřejmě zakódované a musíte za ně platit.
Jezdíte na školení?
Všichni jezdíme, samozřejmě. Na to jsou taky tabulky, kolikrát do roka smíme a kam, ale z hlavy to nevím. A také školení pořádáme. Loni v červnu jsme měli setkání mladých chirurgů, které se koná jednou v Čechách, jednou na Slovensku. Letos to bude popáté. Pořádá to chirurgická společnost, organizační skupina sestává ze čtyř Čechů a ze čtyř Slováků a koordinujeme to po internetu. Je to taková platforma pro nejmladší chirurgy – nejvyšší věk je pětatřicet roků –, kdy mohou prezentovat své výsledky. Podle toho se také uzpůsobuje téma, víme, co se v tomhle věku už operuje a co by mladí chirurgové už měli dobře vědět.
Jak jste se dali dohromady?
Vyvolali to kolegové v Martině. My jsme před mnoha lety něco podobného uspořádali v Jihlavě, ale jen jako jednorázovou záležitost. Martin ovšem velmi stál o to, aby se tato setkání stala tradicí. Také to velmi pěkně zorganizovali. Před čtyřmi lety jsem tam byl něco jako velvyslanec a delegát za Českou chirurgickou společnost a dnes už je to tradice, která – zdá se – bude pokračovat.
V čem jsou tahle setkání přínosná?
Není to přísně vědecká akce, ale jako startující platforma pro mladé chirurgy to určitě funguje. To už přece musíte mít hodně velké sebevědomí, když vystupujete na velkém kongresu, kde vás sleduje například pan profesor Pafko nebo pan profesor Mištuna, pan profesor Antoš a další významní koryfejové chirurgie.
Stane se, že si nadějného chirurga někdo z nich všimne a přizve ho k sobě do týmu?
Hned přímo ne, ale třeba po čase má takový talent šanci. Když vystoupí třeba několikrát a pokaždé to má vysokou úroveň, to se pak těžko dá přehlédnout. Vím o šikovných a zapálených mladých lidech, o nichž ještě určitě uslyšíme.
MUDr. Jiří Drápela (48 let), přednosta chirurgického oddělení nemocnice v Havlíčkově Brodě
Vystudoval lékařskou fakultu na Masarykově univerzitě v Brně, má tři atestace (chirurgie I. a II. stupně, úrazová chirurgie), absolvoval stáže a semináře na mnoha tuzemských klinikách (např. v Úrazové nemocnici Brno, na Chirurgické klinice v Praze na Bulovce, na neurochirurgii v Českých Budějovicích, každoročně na Klinice plastické chirurgie v Praze u prof. Fáry) i na klinikách zahraničních (v Langnau, Bernu, Mnichově či Innsbucku u prof. Bodnera).
Jako primář zavedl chirurgii jater, obnovil tradici plicních operací, které měly v Havlíčkově Brodě vždy vysokou úroveň. Zasloužil se o rozvoj chirurgie slinivky břišní, obohatil cévní chirurgii a chirurgii ruky. Podrobně se zajímá o úrazovou a plastickou chirurgii a chirurgii ruky. Podílí se na každoročním setkání mladých chirurgů do pětatřiceti let.
Mluví německy, anglicky a rusky. Je ženatý, má dvě děti.