Reklama
 
Blog | Kateřina Mahdalová

Někam do polí

„Nezlobte se, já už senilním a vůbec nevím, kdo jste,“ odpověděl mi na pozdrav Pavel Tigrid na předávání Ceny Franze Kafky. Uznání se tehdy dostalo Ivanu Klímovi a já to všechno fotila. „To je v pořádku, mě znát nemůžete. Jsem nula.“ „Výborně, já jsem taky nula. Pijete bílé nebo červené?“

Do redakce Respektu jsem se osmělila zajít poté, co jsem ve škole složila těžkou zkoušku. Ono by to stejně přišlo, jen moje momentálně zvýšená sebejistota pramenící z hodnocení „výborně“ to urychlila. Mezi otřískaným nábytkem, orvanými koberci, přeplněnými popelníky a pravidelnými častuškami od Fleků odnaproti jsem poznala velice přátelskou partu lidí, vzhledu i chování často víc než ležérního, která mě přijala stejně jako pan Tigrid. Hru na „celebrity“ a „ne-celebrity“, mazáky a cucáky tu nikdo neprovozoval. V pondělí po poradě všichni zmizeli, ve čtvrtek se zase objevili a já nemohla pochopit, jak je možné, že z tohohle může každý týden vzejít nové číslo. Téma si autoři hledali sami, jen málokdy se stávalo, že by ho vyfasovali. Mnozí mimochodem hýřili vulgarismy; často ve chvíli, kdy jsem vedla vážné telefonické rozhovory.

„Vaše rozhodnutí, pane ministře, ale spíš ukazuje…“
„Kurva! Nemůžu najít článek o Somálsku!“
„Omlouvám se, vaše poslední slova jsem nezachytila.“
„V životě se mi tu neztratila ani koruna, proč by mi někdo krad‘ článek!“
„Ano, máme uzávěrku. Cha cha.“
„Do prdele!“

Stejně jako teď, i tehdy jsem se ptala sebe sama, proč píšu. Proč zrovna do novin. A proč zrovna do Respektu. Těmhle mým počátečním úvahám předcházely debaty s editorem.

„Tvůj článek je nepoužitelnej.“
?
„Mně se zdá, že trpíš nějakou zvláštní formou dyslexie.“
„Nemohli bychom se bavit v klidu?“
„Mohli. Je to sračka. A teď k věci…“

„Tak jsem si ráno udělal kakao a říkal jsem si, že dneska se o všech textech budu bavit v klidu.“
„Ano?“
„Jenže ono to – kurva – nejde!“

Řada redaktorů prý v minulosti neunesla létající popelníky a hrnky s kafem a odešla. Sama jsem levitující předměty nezažila, ale bouřlivé debaty mi sedly, ačkoli jsem dostávala na frak a domů se pravidelně vracela s trýznivým pocitem, že moje místo je v nejlepším případě za pokladnou v hypermarketu. Těm emocím jsem rozuměla a byly mi blízké. Chápala jsem také, proč je nutné texty přepisovat. Vícekrát přepisovat. Dnešní šéfredaktor mi jednou řekl, že před lety coby elév jeden svůj článek překopával osmkrát. (Řeč není o glose, ale o rozsahu cca 8 tisíc znaků ve wordu.)

* * *

Myšlenky na to, proč píšu, se mi začaly vracet teď. Tady na blogu, kde se mi dostalo stejného přijetí jako od pana Tigrida i později od kolegů v Respektu. Vítala jsem, když se vedení a členové redakce před třemi lety usnesli, že po vzoru zahraničních periodik propůjčí veřejný prostor zajímavým lidem. Nikdo přesně nevěděl, co to takový blog je, jaká jsou pravidla pro jeho psaní. Sama jsem ho chápala jako „osobní zápisky s přesahem“, a tak jsem pojala i svůj první příspěvek do tohoto prostoru. Vznikl na přání redakce – aby měli ostatní bloggeři nikoli vzor, ale nějaké vodítko. Aby tušili, co jim nabízíme. Tou dobou redakcí koloval seznam zajímavých jmen, o nichž jsme byli přesvědčení, že jejich nositelé mají co říct a že by svými příspěvky mohli nalákat další nadějné autory, o nichž zatím (skoro) nikdo neví.

Blogy předčily moje očekávání. Když jsem po čase zjistila, kam se s přibývajícím množstvím autorů posunuly, jásala jsem. Nalezla jsem tu poměrně početnou, velmi pestrou a taky proměnlivou komunitu lidí, kteří nestojí vedle sebe jako třeba solitéři na Aktuálně.cz a kteří svými texty a příspěvky v diskusích tenhle prostor opečovávají.

Strašně ráda se s nimi bavím (i hádám – a že to bylo občas o nervy, že jo, Kateřino, Michale) a mám s nimi, myslím, jedno nevyřčené pojítko: píšu tehdy, když mám o čem, a snažím se psát tak, aby to za něco stálo. Pokud nějak nakládám s informacemi, prověřuju je, nepřekrucuju je. Zdaleka nejen kvůli dobré značce, pod jejíž hlavičkou píšu, ale taky kvůli sobě. A to pojítko je dost silné, zdá se. První sraz „live“ mi vyrazil dech. Byl to pravý opak toho, čeho jsem se bála: něco ve stylu gymnaziálního srazu po letech – kolující fotky dětí, manželů a manželek a nic kloudného, o čem by se dalo mluvit.

* * *

Přiznám se, že číst o motivech psaní svých kolegů, jsem nejdřív nechtěla. Bála jsem se, že z toho – když ne veřejně, tak sama pro sebe – vyjdu jako pomatenec se spasitelským komplexem. Sama totiž jen málokdy píšu jen tak pro radost, i když bych tyhle doby ráda vrátila. Píšu s radostí, to ano, nesmírně mě to těší, ale tomu radostnému procesu zpravidla předchází zjištění nepěkných skutečností.

V blogu jsem nalezla nástroj, jak se podělit o opomíjená fakta a o svoje pocity s těmito skutečnostmi spojenými. Zalíbila se mi zkratka, která mě nenutí popisovat, odkud čerpám informace; jednoduše odkážu na zdroj. Vyhovuje mi, že se nemusím vejít do předepsaného počtu znaků. Taky se mi moc líbí, že mi čtenáři nic nedarují, když mě upozorňují, kde jsem ve svém komentáři ustřelila, nebo poukáží na souvislosti pro mě nové, netušené. Jsem taky nadšená, že jsem tu našla autory tak nadané, až z jejich schopností vzápětí propadám panice, že všechno, co jsem kdy napsala, bylo otištěno jenom kvůli světlému odstínu mých vlasů a kratší sukni, kterou občas nosím (nejen k soudu s bloggery). Jeden čas jsem dokonce blogy tady na stránkách Respektu brala jako nikoli nevýznamný zdroj informací.

* * *

Tahle doba bohužel minula. Vzpomněla jsem si v této souvislosti na pardubické radní, kteří se domnívali, že tamní svatebčané vysloveně trpí průchodem kolem „šokujících děl“ v galerii Mázhaus. Za jeden z „nehorázných kousků“ radní považovali plastiku menstruující dívky a vypořádali se s ním důvtipně: dívčino přirození začali střídavě zahalovat závojem – podle toho, jestli zrovna chtěli novinářům doložit „zvrácenost“ výstavy, nebo jestli se obávali o psychické zdraví svatebčanů. Kulturní publicisté se zase obávali, že radnici se tímhle způsobem povede galerii zaříznout. Řada autorů to tu má pomotané stejně jako zmínění radní. Kritiku svých podprůměrných textů zaměňují za osobní útoky, xenofobii a rasismus za „provokativní názor“, samozřejmě legitimní, formální nedostatky svého textu považují za „jedinečnost autora“, více kritických hlasů za spiknutí, vulgarismus za sprostotu, odmítají připustit, že publikovat odfláknutý text je přinejmenším neurvalé ke čtenářům, … čímž se jim podle mě (spíš dřív než později) tohle jedinečné prostředí může povést zaříznout, jako to hrozilo oné galerii.

Snad jsem si mohla předchozí odstavec odpustit. Mám-li ale psát o tom, proč vlastně píšu, nemůžu nezmínit, proč se mi teď psát nechce. Kromě toho, že mi chybí nálada, myslím, že bych svými texty dávala legitimitu všemu, co považuju za hloupé, škodlivé a nebezpečné (1, 2). Stejně jako si někteří novináři v souvislosti s nešťastným a nezodpovědným informováním o sílícím extremismu uvědomili, že kritika jejich „soudruhů“ není nic zlého, ani já si nechci hrát na falešnou solidaritu.

Respekt pro mě zůstává jedním z posledních míst neomezených povinností o čem psát a co mlčky přecházet, avšak blog pro mě kouzlo ztrácí. Kdyby se Olžin stůl rozhodl vyrazit ven, přidala bych se k němu a k Olze a šla bych taky. Někam do polí. Aspoň na čas.

Reklama