Kluk je jedináček a určitě ještě nechodí do školy. Maminka a tatínek mu říkají Kájo. Bydlí ve vedlejším domě, nalepeném na ten náš.
Jindy: „Ty prase!“ … Ještě jindy: „Hnusáku! Idiote!“ … A ještě jindy: „Mami, šel by tatínek…“ „Jakej tatínek! To není tatínek, píčus to je!“
Slovo se uchytilo a moje čtyřletá dcera si ho po večerním koupání zvesela prozpěvuje. Přetloukám ho kvíkáním Nohavicových Tří čuníků. Je to ohromná legrace a cácorka naštěstí rychle „přešaltovala“.
Každému občas rupnou nervy, říkám si. Blbost! To nejde omluvit. Nejde! Jsem rozčilená.
Na stropě mi před spaním běží obrázky – je mi o patnáct let víc a sleduju proces s mladíkem, který někoho zabil. Jmenuje se Karel. V duchu křičím: On je nevinný, předveďte jeho matku!
„Lidi žijou šílený životy,“ říká mi moje spřízněná duše poté, co jí popisuji, jaký mě zachvátil smutek, a radím se, jak s vyposlechnutými výkřiky naložit. Zmiňuje příběh svých známých, kteří v těchto dnech naživo prožívají „Válku Roseových“.
Probíráme, jestli by nebylo dobře sousedku nahrát. Dělám rozhodnutí. Nahraju tu šílenou ženskou a udám ji na úřadě. To není máma, to je saň, co psychicky týrá svého syna.
Druhý den ale měním plán. Zajdu nejdřív za ní. Co kdyby se nějaká iniciativní úřednice rovnou rozhodla syna jí odebrat? Co když je ještě čas na nápravu?
Stojíme proti sobě mezi dveřmi, zpod kterých cítím slabou vůni pot pouri. Hlas jsem podvědomě přisoudila čarodějnici, ale tahle asi třicetiletá žena s malýma hnědýma očima vypadá úplně nevinně. Je zaskočená.
Mluvím rázně, tlačí mě představa, že se probere, nadechne a ve svém stylu mě pošle k čertu. Mluvím o psychickém týrání a o tom, že mi opravdu hodně vadí, že moje dcera přebírá její slovník. Ta žena celou dobu mlčí a nakonec pronáší jediné slovo: „Jo.“
Uplynul týden a ve světlíku je klid. Přemýšlím, co dělá Kája, a jestli se rozbouřené emoce se všemi vulgarismy jenom nepřesunuly z koupelny na druhý konec bytu, kde nejsou svědci. Nějak ten rodinný příběh nemůžu přijmout jako uzavřený. Co teď?
…
To bylo na začátku prázdnin. Na začátku školního roku se všechno spustilo nanovo. Tak jsem ji dneska udala. A zase je mi smutno.
(Úřednice vypadala rozumně. Říkala, že od chvíle, kdy se začalo psát o "kuřimské kauze", se lidi začali víc starat, co se kolem nich děje, a docela často chodí pro radu, jak postupovat. To zní povzbudivě, že?)