Reklama
 
Blog | Kateřina Mahdalová

V penzionu Vltava

K: Hej, mistře! Nespíš? Před chvílí se mi stala moc divná věc.
D: Vstaň, mistře! Nějaký drámo?
K: Ve Vodičkový nastoupila do noční tramvaje za pomoci čtyř chlapů paní na vozíku. Byla bez doprovodu...

… a vystupovala ve stejný stanici jako já. Už z Těšnova se sichrovala, jestli jí někdo pomůže ven, ale nikdo se k tomu neměl, tak jsem oslovila chlapa přes uličku, a ten pak přemluvil další dva. Pomohli jsme jí vystoupit a chlapi odešli. Ptám se tý paní, kam jede, a ona že prý v Dělnický hledá číslo 34 nebo 35, že prý neví přesně. Vyrazily jsme. Byla hrozně hubená, vlasy na krátko, víc než pětačtyřicet jsem jí nehádala. Ale třeba mě zmátla její rtuťovitost. Pořád dokola mě upozorňovala, že má hrozný proleženiny a že když třeba jen zlehka do něčeho narazím kolem toho vozíku, omdlí bolestí…

K: kolem = substantivum, nikoli prepozice; píšu jak tatar

D: Aha. Jo.

K: … pokračuju…

D: Směle do toho.

K: A taky – na tomhle notebooku se píše hrozně blbě, ještě jsem si nepřivykla.

D: To nepiš! Piš k věci!

K: Na vozíku se úplně ztrácela, přesto jel ztuha. Nějakej starší model asi. Ptala jsem se jí, jestli jí ty proleženiny někdo léčí, a ona že prý ne, protože toho hodně ví na komunisty. Říkala, že na vozíku skončila proto, že ji snad postřelil nějakej estébák (to jsem v tom nezvykle rychlým toku řeči nezachytila).

D: Ajajaj.

K: A pak říkala, že navštívila nějakýho doktora nebo léčitele (to jsem taky nezachytila), který ji měl už dvakrát ujistit, že se uzdraví. Pak mluvila o tom, že nikoho nemá, že trpí hroznými bolestmi a že se jí bojí i Paroubek, protože TAM (netuším kde) byl a radši před ní utekl. A ještě se ji pokusili (nevím kdy a kdo) zbavit svéprávnosti, ale ona že je hrozně silná… Dojely jsme k číslu 34 a ukázalo se, že hledáme číslo 35, které bylo přes ulici. Vrátila jsem se s ní na přechod…

D: A finále…

K: Počkej, to nebylo jen tak! Nikde žádný bezbariérový sjezd
; víš, jak je těžký sjíždět z vysokýho obrubníku s představou, že ti člověk na vozíku omdlí? Na silnici jsou kočičí hlavy, na chodníku chvíli dlažba, chvíli vymletej asfalt. Peklo. Na přechodu si paní vymínila, že pojedeme pozadu, páč to míň drncá. Ve strachu, abych jí fakt třeba neublížila, jsem ji poslechla. No nic… V čísle 35 je penzion Vltava, nocleh tam stojí 650 korun. Uvnitř trochu rokáč – černá malba na stěnách, všechno volezlý, vajgly zadupaný v čemsi, co kdysi mohl bejt koberec. Ale žádná muzika. Hrobový ticho. Recepce na heslo – po opakovaným zvonění vylezla…

D: To je šílený, ty z toho děláš lacinej horor!

K: No jo, koukám… asi dvousetkilová baba. Měla tak pět centimetrů dlouhý černý nehty, zástěru z růžovýho silonu a trochu se motala. Nasměrovala nás do volnýho pokoje. Tam mi invalidní paní ukázala katetr plný moči, ale o vyprázdnění nevím proč požádala ježibabu. Měla jsem v tu chvíli pocit, že se znaj. Ode mě chtěla, abych ji otočila čelem ke dveřím, že prý chce případnýmu vrahovi vidět do očí. Manévrovat v pokoji velikosti kadibudky mi moc nešlo. Uzoučká byla i chodba, dva lidi se tam jen těžko vyhýbali a babizna si tam o stěny otírala boky. Pak mě žena na vozíku ujistila, že už nic nechce, a říkala, že můžu jít, tak jsem teda šla. Došla jsem tou dlouhou černou soutěskou ke dveřím… a na nich nebyla klika!

D: Cha cha cha! No hlavně že v těch Bohnicích máte internet.

K: Letěla jsem zpátky na recepci a vyzvala babu, ať mi otevře. Ona ale že prý chce zálohu na ubytování té paní. Vysvětlila jsem jí, že tu ženu znám asi půl hodiny a že jsem ji potkala v tramvaji. Pokývala hlavou a pustila mě ven. Ale až když jsem jí dala dvě kila.

D: Po takovém zážitku bych pro jistotu tři dny nevycházel z domu a týden nejezdil tramvají, he he.

K: Kdo mohla bejt ta paní, když ji postřelili estébáci a zdrhá před ní Paroubek?

D: To neřeš.

Reklama