Když většina českých médií na začátku července informovala o policejním pátrání po zmizelé popové zpěvačce, stal se ze zpěvaččina jména a vlastně celého jejího životního příběhu mem [i] s mimořádně velkou schopností se replikovat. Na oficiální policejní výzvu logicky reagovala i veřejnoprávní média, když se ale zpěvačka po chvíli objevila, téma padlé divy přiživuje zase už jen bulvár.
Ten zjevně bez skrupulí obchoduje se zpěvaččiným partnerem, jakýmsi podřadným živnostníkem z Říčan, a zlehčuje nebo úplně ignoruje jeho násilnické chování vůči osobám v jeho okolí. Obchod je nejspíš uzavřen i se zpěvaččiným ctitelem (?), který si pořizuje videonahrávky během lékařského ošetření této nemocné ženy a ty pak nechává v bulváru zveřejňovat. A také s jejím někdejším milencem, který na svém facebookovém profilu mezi zprávami o zpěvaččině momentálním stavu propaguje své písně.
Minulý týden po českém internetu koloval jako oběžník rozhovor se šéfredaktorem jednoho okrajového bulvárního webu, který se označil za hyenu, jež se podílí na štvanici na zpěvačku, a kromě přesvědčení, že bulvár (tedy on) zpěvačku uštve, vyjádřil ještě něco jiného: „Dnes už mám takovou mediální moc, vliv a úzké kontakty s konkurenčními bulvárními plátky, že pokud mě přímo nenachytají, jak si dávám lajnu koksu, nebo s prostitutkou, tak na mě nezaútočí.“
Dost trefně tím vymezil své pole působnosti. Jeho „moc“ začíná a končí v rovině sebeprezentace (momentálně prý hubne), nemá vůbec žádný širší dopad. Být odkázaný na pochybné zdroje informací, zásadně nic neprověřovat, stranit některým aktérům s vidinou, že od nich získám další „exkluzivní“ informace, a účelově zkreslovat skutečnosti, samozřejmě nemá se žurnalistikou pranic společného.
Český bulvár už roky nepřináší nic objevného ze šoubyznysu ani odjinud; poslední vydařený kousek byly fotografie SPZ na autech účastníků kongresu ODS v roce 2010. Předtím také dlouho nic, snad jen Klausova esemeska z roku 2002 o falešném a prázdném Topolovi, jejíž přetištění Syndikát novinářů označil jako neetické. Jinak bulvár na politiku prakticky rezignoval a zprávy přejímá z jiných médií (Blesk o Janě Nagyové například z Respektu, od něj pak to samé server Tn.cz atd.) nebo z profilů politiků či jejich potomků na sociálních sítích. Čestnou výjimkou, avšak bohužel nedotaženou, je Petice proti šmejdům na stránkách Blesku.
Chápeme-li internet jako široce propletenou síť memů, které v tomto prostředí kolují, potkávají se, vzájemně se prolínají, replikují a mění, jejich největší líhní jsou samozřejmě místa na síti, kde to žije: zpravodajské portály, diskusní fóra, sociální sítě, blogy. Pohyb a chování memů lze zachytit a reflektovat. Je nesmírně zajímavé pozorovat, jak se v souvislosti s konkrétními zprávami proměňuje veřejný diskurz. Ten velice zhrubl nejvíce v období kolem prezidentské volby; otevřeně se mluvilo i o vážně nabouraných mezilidských vztazích. V souvislosti se zmizelou zpěvačkou se hněv veřejnosti obrací proti autorům „skandálních“ článků. Podle nástroje Yeseter se například slovní spojení „kopat do mrtvoly“ v červnu nejčastěji vyskytovalo kolem bývalého premiéra Petra Nečase; jeho výskyt se pak v červenci více než ztrojnásobil a přesunul k bulvárním textům o hledané zpěvačce.
Příběh padlé ženy samozřejmě stále přitahuje. Je jednoduchý a ujišťuje čtenáře, že nikoli oni, ale někdo jiný je na tom velice špatně. Nepřímo také ukazuje, co se v českém bulvárním prostředí chápe jako norma: lenost objevovat a pátrat, minimální hravost s bohatou češtinou, velmi slabý smysl pro humor a celkové podceňování čtenářů. Všude na světě se člověk v bulváru dočte o vraždách, osobních bankrotech, nevěrách nebo tragických nehodách, ale zatímco německý Bild (dnes se na jeho webu diskutuje, zda by měly být zrušeny domácí úkoly) nebo britský The Sun (dnes píše o firemních gigantech, kteří se vyhýbají daňovým povinnostem) hledají v konkrétních událostech přesah, český bulvár jen kopíruje, co mu kdo naservíruje. Když se narodil syn britskému královskému páru, nejčtenější tamní bulvární deník změnil svůj název z The Sun na The Son (syn). Hravou angličtinou ukazuje to, co českému bulváru zoufale chybí: nadhled a profesionalita.
[i] Jako je gen nositel genetické informace, mem chápeme jako jednotku kulturního přenosu. Analogické pojmenování vzniklo podle shodné schopnosti replikovat se a ovlivňovat naše chování tak, abychom jim umožnili šíření daného memu.
Slovo mem je odvozeno z řeckého „mimema“, což znamená „napodobovat“. Znamená 1. kulturní obdobu genu, respektive replikující se jednotku kulturní informace. Rovněž 2. prvek kultury předávaný negenetickými cestami, zejména napodobováním, přechovávaný v nervové soustavě člověka či v kulturních artefaktech. Termín m. poprvé použil v roce 1976 ve své knize Sobecký gen Richard Dawkins. Jako příklady Dawkins uvádí módu, hlášky, melodie nebo třeba i křesťanství a marxismus. Do kategorie memů spadají také městské legendy, poplašné zprávy nebo vtipy, jež se vyznačují obrovskou schopností šířit se v relativně neměnné podobě.