Řekla bych, že se Milan Kundera hluboce mýlí. Příběh, do něhož nás Respekt vtáhl (a zaplaťpánbu za to), je přece důležitý nikoli kvůli vině nebo nevině studenta FAMU, později slavného spisovatele, ale pro jeho děj samotný, dokonce bez ohledu na jména postav. A může ještě získat na ceně tím, že by se všichni dosud žijící aktéři podělili o své vzpomínky. Je zřejmé, že o ně veřejnost velice stojí.
Ani Respekt, ani převážná většina komentátorů a diskutérů přece nemá zájem pokřikovat na spisovatele, že je sprostý práskač, protože 50. léta správně chápou jako krutá a pokřivená. Taky si nechci plivnout na autora a začít pálit jeho knihy, ať už si o nich myslím cokoli. A nevím, jestli by mi jistota, že Milan Kundera Miroslava Dvořáčka udal, dala nějaký nový klíč k pochopení jeho díla.
Zato bych si moc přála, aby v sobě aktéři příběhu našli sílu mluvit o sobě a době, ve které žili a kterou utvářeli. Jak přemýšleli, co je těšilo, čeho se báli… Samozřejmě si nemůžu nic nárokovat, ale přijde mi škoda (u novinářů to pak beru jako hrubou chybu) se neptat – dokud je koho. V případě svých nejbližších jsem to prošvihla; zemřeli bohužel dávno před tím, než jsem si uvědomila, že bych se chtěla na něco zeptat.
Portrét Milana Kundery na obálce Respektu rozvířil velice poučnou debatu. Nemám důvod nevěřit šéfredaktorovi Milanu Šimečkovi, že šlo právě o ni. Také úplně chápu slova Marka Švehly: „A protože Milan Kundera figuruje na autentickém archivním dokumentu jako udavač, mluvíme o něm jako o udavači. Nijak ale čtenáři nenutíme náš pohled na jeho možné motivy.“ Obojí se mi zdá zřejmé už z původního textu.
Avšak leká mě politik, který tvrdí, že udat člověka, který pracoval proti „legitimnímu režimu zvolenému ve volbách“, byl logický krok. Leká mě i volání po dalších a dalších důkazech (například soudním spisu), které by ospravedlnily zveřejnění článku. Smyslem článku přece nebylo dokázat vinu Milana Kundery, ale nastínit příběh, v němž spisovatel figuruje. Takové volání po důkazech je navíc cesta do pekel: je jaksi zřejmé, že policajta, který Kunderu (spíš věřím, že skutečně Kunderu) vyslechl, už se dnes na nic nezeptáme. I kdyby to šlo – pamatoval by si neznámého studenta FAMU? A kdyby pamatoval – mluvil by dnes pravdu? Budeme pak volat po nových svědcích a ještě dalších svědcích? Na nic už se nezeptáme ani Miroslava Dlaska. Důkazů nebude nikdy dost.
Pokud jde o Milana Kunderu, umím si představit, že fax, který ho neoslovil srozumitelně a naléhavě (nebylo nutné vyzrazovat, o co přesně jde), obdržel, ale jen přelétl očima a pustil z hlavy. Na druhou stranu – spisovatel se ke svému jménu v nalezeném dokumentu kloudně nevyjádřil dodnes, i když k tomu má obrovskou příležitost. Dopouští se argumentum ad hominem, když podezírá Respekt, že článek vydal v „podezřelé“ časové shodě s frankfurtským veletrhem. Dále říká, že pro dokument se svým jménem nemá vysvětlení. A nakonec si povzdechl, že „nyní už není nikdo ochotný chápat tehdejší dobu“, jak zmiňuji v úvodu. Tím vším u mě (nikoli oním nalezeným dokumentem) ztrácí na důvěryhodnosti.
V tomto týdnu však po letech mlčení už dvakrát promluvil. Dopřejme si ten luxus ptát se ho, než se zase odmlčí. Ptejme se na 50. léta i na dobu pozdější. Ptejme se na počáteční nadšení, pozdější „prozření“ i na případné pocity viny. Jsou nějaké? A ptejme se nejen Milana Kundery.
Pevně věřím, že debata zdaleka neskončila.