Časy se mění
Hra s fotografiemi je stará jako fotografie sama. Koukám na fotku svých praprarodičů, kteří se vyfešákovali a nechali se zachytit v ateliéru. Na fotografii se pochopitelně usmívají. Stejně jako oni i politici chtějí na fotografiích vypadat tak, aby naplnili své vlastní představy o ideálu. A ten se mění.
Adolf Hitler se prezentoval jako silný muž. Zakázal zveřejnění všech snímků, které ho zobrazovaly jako ztroskotaného malíře, jako obyvatele domova pro muže a jako ilustrátora, který vytvářel plakáty na brilantinu na vlasy. Nikde se nesměla objevit fotografie z minulosti, kde byl vůdce zachycen v krátkých kalhotách.
Klement Gottwald si zase nechal vyretušovat vyhrnutý rukáv a ohnutý palec při salutování.
V 60. letech přišli image-makeři na to, že „dokonalá“ fotografie nevzbuzuje důvěru. Lidé mnohem více důvěřují „lidským“ záběrům než strojeným pózám. A tak se logicky z lidských záběrů staly strojené pózy – které ovšem nejdou tak snadno prokouknout. Politici se nechávají fotit v džínách, s dětmi (to s velkou chutí, protože děti jsou roztomilé a vzbuzují sympatie), na vyjížďce na kole. I přesto, že džíny nenosí, děti nemají (nebo je nesnáší) a na kole se skoro neudrží. Ale o to nejde. Mají (správnou) představu, že lidé je chtějí vidět jinak než v kostýmcích nebo kravatách.
Obrázky strojené
Mirek Topolánek v rozhalence, Jiří Paroubek se sakem přehozeným přes rameno, Petra Kolínská ležící v trávě, přívětivá Vlasta Parkanová (nebo), rozesmátí evropští demokraté, „rodinný“ i přemýšlivý Svatopluk Karásek. Všechny tyto fotografie mají jedno společné – navozují uvolněnou, „civilní“ atmosféru, ale přitom jsou strojené. Není na tom nic špatného. Strojený bývá i polibek na svatební fotce, nevěstu možná tlačily boty, ženicha škrtil motýlek, ale v tu chvíli to přemohli, ABY MĚLI PAMÁTKU. Politici na fotkách mají také svoje starosti. Stresují se kvůli volbám, možná je bolí zuby, možná jim sousedé vytopili byt. Ale v tu chvíli to všechno překonali, ABY VZBUDILI DOBRÝ DOJEM.
Obrázky nestrojené
Fotografie (budoucích) mocných, vytvářejících veřejnou identitu politiků, jsou v zásadě stejné jako fotografie z rodinného alba kohokoli z nás. (Jé, tady mi bylo osmnáct, vypadal/a jsem dobře/špatně/směšně/bezstarostně…) Pořád jsme to my, ale – a není to zdaleka jen dobou, která od vyfotografování uběhla – jak to jen … zkrátka dochází k tomu, co popisuje Milan Kundera v Nesmrtelnosti: fotografie/obraz se oddělí od člověka, a pak už člověk není svým obrazem. Podle Kundery tedy pak nelze položit rovnítko mezi panem K. na fotografii a panem K. ve skutečnosti. Řeč je o fotkách obyčejných, nejen o oslavných obrázcích politiků.
Obrázky ilustrační
Řadu nestrojených fotografií lze najít v novinách, například tady nebo tady, ale i ty jsou zrádné. Postupem času se z nich totiž stávají tzv. ilustrační fotografie, které dokreslují text, v němž sice zobrazená osoba vystupuje, ale už v jiném čase a na jiném místě. Píše-li autor o výletu do přírody, v zásadě není co zkazit, obrazový redaktor použije nějakou krajinku. Limitující je snad pouze roční období, protože u letního výletu by zasněžená krajina působila nevěrohodně, a místo (k povídání o lese se rozkvetlá louka moc nehodí). S politiky je to jinak. Limitující může být doba pořízení snímku, zejména pokud se zobrazená osoba výrazně změnila (zešedivěla, zhubla, nechala si opravit zuby), druh ošacení (platí totéž co u přírody – politik v zimníku vypadá v létě prapodivně) a okolí (nedůvěru čtenáře vzbudí i politik obklopený např. lidmi z vlády, která skončila před třemi lety). A to je v zásadě všechno.
Zbývá ohromný prostor pro manipulaci. U zprávy o tom, že ČSSD ztrácí preferenční hlasy, je zobrazený podmračený Jiří Paroubek, protože lze očekávat, že ho tato zpráva nepotěšila. (Na druhou stranu lze také očekávat, že zrovna ve chvíli, kdy se politik výsledky dozvěděl, vedle něj nestál žádný fotograf – nemohou být a nejsou všude – a fotografie pochází z jiného dne, ilustruje politikovu reakci na něco zcela jiného.) Redakce jednoduše zvolila ten snímek, který PODLE NÍ zachycuje "skutečný" politikův výraz ve chvíli, kdy se zprávu o preferencích dozvěděl. Jenže co když je to všechno úplně jinak? Co když je to předsedovi ČSSD jedno? Co když ho to dokonce těší? Nebo prostě jenom drží emoce na uzdě a jednoduše se netváří ani tak, ani tak. Vtip je v tom, že redakce přizpůsobují skutečnost svým představám nebo předpokladům.
Jak se v tom vyznat? Jak se dostat skutečnosti co nejblíž? Snad jen nečíst pouze jedny noviny. Můžeme si vybírat a srovnávat. A to je dobře.