Ve škole hned naproti hlavnímu vchodu visela obrovská nástěnka. Rudé sukno, bílý nápis z polystyrenových písmen: Nejlepší žáci naší školy. Taky jsem tam visela, jedničkářka, v pohlednicovém formátu, účes á la kastrol, zubatá ofina, baculatý tváře. Vedle nástěnky směrem k jídelně pak visela pětice zarámovaných fotek ve velkým formátu: Marx, Engels, Lenin, Brežněv, Husák – naši každodenní průvodci za potravou. Jména tam nebyla, ale stejně jsem věděla, jak se kdo jmenuje. Nejhezčí byl Engels.
Rostla ze mě poslušná a učenlivá holčička. Záhy nesnesitelná. Proč musím uklízet i po bráchovi? Proč mám nosit tak hnusný kalhoty? Proč musím chodit do pionýra, když se tam dokola učíme pionýrský zákony, který dávno umím? Co to je posranec? Proč se babička stydí za strejdu?
Celý sídliště bylo zamořený faraóny. Putovali v dlouhých kolonách po zdech a žrali všechno, co nebylo v ledničce nebo neprodyšně zabalený v igelitu. Jednou za čas přišel pán v modrákách a dal nám krabičku s oranžovými žmolky. Jed jsme v malých hromádkách rozmísťovali pod linku, pod vanu a pod koberce. Hromádek ubývalo, zrzavých mravenců nikoli. Napříště už jsme nedostali celou krabičku, ale jen malou hromádku na víčku od zavařovací sklenice. Malinkej brácha šmejdil ve skříňce, objevil ztvrdlej rohlík a půlku ho snědl i s faraóny. Máma pištěla, vytrhla mu zbytek z ruky, brácha se chechtal. Já taky. Rozeřval se až v koupelně, když mu máma vyplachovala pusu vodou.
Se spolužačkou Žanetou jsem ještě téhož dne rozdupala stovky faraónů, který jsme objevily na vyhřátým betonovým plácku za sámoškou. Je to dobrej skutek, ujišťovaly jsme se. Ale taky trochu vražda, tak to pro jistotu nikomu neřekneme.
Bylo mi osm a máma měla obrovský kulatý břicho. Říkala, že v tom pitomým paneláku bydlet nemůže, že nebude do smrti každej večer poslouchat, jak soused, kterýho jsme podezírali, že si nad námi zřídil kovářskou dílnu, hlasitě močí. Seděli jsme u babičky na zahradě a já dělala, že neposlouchám. „Nepostarali byste se o barák ani o zahradu. Učitelka a ouřada,“ rozmlouvala babička mámě nápad půjčit si peníze na dům. Můj táta že se nepostará? Vždyť obložil umakartový jádro v kuchyni dřevem. Úplně sám!
Brzy ráno mě probudilo světlo. Máma hekala, držela se za břicho a táta rychle skládal věci do tašek. Pak odjeli a táta se vrátil sám. Pak někdo telefonoval. Fíha! Mám dalšího bráchu! „Tři děti jsou do týhle posraný doby moc,“ slyšela jsem babičku z kuchyně. Táta nic neříkal, vyšel ven s kyselým obličejem.
Stejný světlo mě probudilo o pár měsíců později. Táta hekal, držel se za břicho, který vůbec nebylo vypouklý, a máma rychle balila věci do tašek. Za pár dní někdo zazvonil u dveří, něco potichu říkal, a máma pak pořád brečela.
Když odešli lidi v černým, prohlížela jsem si album s tátovýma fotkama. A ještě mockrát potom. Bylo mi divný, kde se vzali ty exoticky vyhlížející lidi, s nimiž táta seděl u stolu nebo si s nimi podával ruce. Věděla jsem jen to, že než se mí rodiče poznali, táta hodně cestoval. (Stihl toho hodně, jak se ukázalo po revoluci, a já pro to marně hledala omluvu nebo aspoň nějaký přijatelný vysvětlení.) Snadno jsem si namluvila, že znovu někam odjel. Furt se nějak nevracel, ale já si na jeho nepřítomnost časem docela zvykla.
Krátce nato žáci naší školy zmasakrovali Pepu Melena. Na konci povinného slavnostního koncertu, kam jsem nemohla kvůli chřipce a notně to obrečela, se navalili na pódium s prosbou o autogram, mladého umělce zasypali sestavou bicích i vlastními těly a zlomili mu ruku.
Událost brzy přetloukli uprchlí štíři, který z Kuby propašoval táta mý spolužačky. Říkalo se, že za to půjde do vězení. „Já už v tom pitomým paneláku bydlet nebudu,“ rozčilovala se pořád dokola máma, když každý večer proklepávala peřiny a s baterkou kontrolovala, jestli uprchlíci nečíhají ve stoupačkách nebo pod vanou.
Na druhým stupni základky jsem usoudila, že Amerika je good a všechno ostatní shit. Nemohla jsem se dočkat, až zase přiletí na návštěvu teta, která v osmašedesátým emigrovala s celou svou rodinou, a co tentokrát přiveze. Milovala jsem vůni jejího otevřenýho kufru a nadšeně poslouchala všechno americký, co mi přišlo pod ruku: Simona a Garfunkela, Suzi Quatro, Madonnu, Boba Dylana, Bruce Springsteena, Michaela Jacksona, Elvise, Roye Orbisona, … A pořád dokola jsem si prohlížela fotky z výletů: do New Yorku, do Washingtonu, do Rochesteru, k jezeru Erie, k jednomu oceánu, k druhýmu oceánu, … Nepochybovala jsem, že tam jednou taky budu žít. U moře nebo na břehu velkýho jezera.
Čím dál častěji jsem jezdila k babičce a dědovi. S dědou jsme chodívali sbírat obrovský bedly, sledovali Objektiv s Richardem Honzovičem, četli měsíčník Lidé a země a já s napětím poslouchala vyprávění, jak se mí prarodiče plavili ze Spojených států na lodi Stefan Bathory se spoustou Poláků, co zrovna slavili zvolení Karola Wojtyly papežem.
Učila jsem se německy a rusky a věděla, co znamená nápis na nábřeží „Ленин просни, Брежнев сошëл с ума“, kterej byl milionkrát přetřenej a stejně po každým dešti vylezl. Brežněv už nežil, Andropov a Černěnko taky ne, teta říkala, že Gorbačov je prima. Znělo to optimisticky, já ale myslela na smrt. Dokola jsem četla knihu Buchenwald varuje, a pak nad tou hrůzou potají brečela ve vaně. Táta se nevracel a já začala chápat, že to je definitivní. Přemýšlela jsem chvíli taky o životě. V atlase lidského těla jsem našla, jak se takový nový lidský život vlastně tvoří. Ale řez souložícím párem byl divnej. Ta mužská věc se do ženskýho břicha v žádným případě nevejde, uložila jsem kapitolu rozmnožování na několik let k ledu.
„Káťa se vůbec na nic nesoustředí,“ sdělila mámě moje třídní. Následovalo mnoho výslechů, co se mnou je. Pořád jsem měla samý jedničky, na gympl mě pak v roce 88 vzali bez přijímaček, i když jsem nosila trička s nápisem „I love Pittsburgh“ nebo s obrázky Spidermana, Supermana a dalších „manů“ a taky džíny s vyšitým mustangem. Ale nebyla jsem duchem přítomná. Kolem mě všichni špitali, že už to brzo praskne a já vůbec nevěděla co. Nebyla jsem tu. Žila jsem v Americe.
Děkuju Kateřině Sidonové a Karlu Cudlínovi za inspiraci a děkuju dědovi, svýmu báječnýmu průvodci.