– Asi jste to slyšeli. Šest, možná sedm stovek neonacistů přijelo do Litvínova zmlátit Romy.
– To je snad dobře, ne?
Ach jo. Sedíš hodiny u počítače a mastíš kdovíjaký střílečky. Zastřel si svýho cikána, úplně to vidím. Rodiče ti nic neřeknou, čuměj na Novu. Blbečku. Vzápětí to přehodnocuju. Zkouší mě, to je jistý. Blbečka v duchu zase beru zpět.
– Můžu se zeptat, jak se jmenuješ?
– Vašek.
– Později se tě ještě na spoustu věcí zeptám. Vašku.
Pamatuju si, jak mě táta strašil: jestli nebudeš hodná, odstěhuješ se k Nistorovým. To na mě platilo, protože celá ta famílie byla zanedbaná, kluci trochu smrděli, a když se podrbali na hlavě, sypaly se na lavici lupy. Bylo mi sedm. Až na Davida byli o chlup starší než já. Nikdy jsem si nezapamatovala, kdo byl čí brácha a kdo bratranec, a všechny jsem po řadě dostihla už na prvním stupni. Po druhém propadnutí pak zmizeli do zvláštní školy. Jednou mi kvůli něčemu hrozili flaškou s uraženým hrdlem – ale to nebylo důležitý. Hrozný bylo, že mi šlohli průsvitná céčka. Nejmíň dvoumetrový řetěz! Trochu jsem se pak zahojila v sámošce; šlohla jsem atlasky a sezobla je na posezení. Nakonec jsme s nimi stejně všichni kámošili. I když chodili do zvláštní. Sousedka se mě jednou ptala, proč se jako premiantka zahazuju se špínou, a hrozila, že to poví mámě. Tak jsem se holt napříště zahazovala tajně.
– Kde se vzali neonacisti? A víte, co jsou vlastně zač?
Hypnotizuju ho. Má nádherné modré oči a husté zvlněné vlasy, které jednou zešediví, ale nevypadají. Nic neříká.
Pouštím kratičký klip, kde se parodovaný neonácek rve se židlí. Uchechtávají se – to je dobře. I Vašek. To je moc dobře.
– Já nevím, oni jsou prostě blbý.
– Můžu se zeptat, jak se jmenuješ?
– Tereza.
– A proč myslíš, Terezo, že jsou blbý?
Krčí rameny. Je celá v černém. Prý to je satanistka, varovala mě její třídní. Nevím, co by z toho mělo plynout, satanisti přece nehajlují. Pak se trochu chytne.
– My tady taky jednoho máme. U zastávky autobusu má vývěsku, kandidoval ve volbách. Ale ten je v pohodě, nedělá bordel a nerve se.
– A podle čeho poznáš, že to je neonacista?
– Říkal to táta. Že to je nahnědlý hovado – nevím, proč nahnědlý… ztiší hlas… jako zasraný? – a že jenom vykřikuje, ale v politice nic dobrýho neudělá.
Jásám. Z domova většinou tihle puberťáci nevědí vůbec nic. Rozděluju je do skupin a na velké papírové plachty je nechám psát, co všechno je napadá k pojmům nacismus a neonacismus. Plachty pak kolují po skupinách, asociace se řetězí, a když plachty doputují zpátky, bavíme se znovu. Porovnáváme historii a současnost.
– Mohl by se holocaust zopakovat? Odkud se podle vás berou antipatie vůči Židům a Romům, ale taky vůči cizincům? Mají stejný příčiny? Ano, Vašku?
– Třeba můj strejda nenávidí cikány. Teda Romy. I ty, co mu nic neudělali. Ale to je přece nesmysl, všichni přece nejsou stejný a všichni nekradou.
– A jak si vysvětluješ, že je všechny nenávidí? Co o nich říká? Nebo jim něco provádí? A proto jsi v úvodu říkal, že je dobře, když je někdo chce zmlátit?
– No, on na ně furt nadává a říká, že by měli dostat po hubě, protože nepracujou a kradou. Já myslím, že nikdo se nemá mlátit. Stačilo by, kdyby nekradli. A nebo by měli jít do vězení nebo aspoň zaplatit pokutu, aby to příště nedělali. A měli by pracovat, aby si vydělali peníze a nemuseli krást.
Trochu to rozplétáme. Bavíme se, jestli jsou Romové líní, jestli chtějí druhým lidem ubližovat, jestli se člověk může narodit zlý, proč tolik Romů nemá práci, proč je jich tolik nevzdělaných. Bavíme se o uprchlících, o zvláštních školách, o rozdílech v jednotlivých rodinách – někteří rodiče svoje děti motivují ke vzdělání, jiní ne.
Času je pokaždé strašně málo, jenom devadesát minut. Zdá se ale, že dobře chápou, že problém dalece přesahuje „barevnou“ menšinu neochotnou pracovat, které by bylo dobře se nějak zbavit. Taky se hodně se bavíme o populismu. A o strachu z cizinců. Na příkladu textilky v Žebráku, kde nikdo z Čechů nechtěl pracovat, až si majitel nechal dovézt partu Severokorejek, se snažím doložit, že extremisti lžou, když tvrdí, že cizinci Čechům berou práci.
– Když na ulici potkáte někoho neznámýho – poznáte podle očí, vlasů nebo barvy kůže, jestli je to grázl, nebo hodnej člověk?
Shodují se, že ne. A taky říkají, že nikdo se nenarodí zlý. A taky že každému jde něco jiného a všichni máme chyby. Někomu jde pomalu čtení, jinému vůbec nejde matematika. Někdo má smůlu a neslyší, někdo je na vozíku.
Pouštím jim další klip. Sestříhané záběry zástupů Židů za ostnatým drátem, strašlivých hald mrtvých těl, sešikovaných neonácků, černobílorudých praporů Národního odporu, hajlujících sympatizantů Blood & Honor, do toho hlas paní Kovanicové, co přežila hrůzy v několika koncentrácích. Mluví o neonacistech a říká, že to nedovede pochopit. Kristýna se otočila zády.
– Byly to hodně krutý záběry. Nechtěla ses na ty mrtvý těla koukat?
– Mě to nezajímá.
– Aha, díky za upřímnost. Je tu někdo, koho to zajímalo?
No vida, všechny kromě tebe, náno vyfintěná, to zajímá. Vybavená radami kolegů ji ignoruju. Jenže nakonec si to vyčítám. Chci to pochopit. Proč to říká? Vážně ji to nezajímá? A co ji teda zajímá? Kdepak, příště se s takovým žákem klidně střetnu. Ať se mi to třeba i vymstí, ať mě nenávidí. Ať si zkusí bojkotovat seminář… Hlásí se Ondřej.
– Četl jsem, že to je celý vymyšlený. Že ty záběry nejsou pravý, že tolik Židů neumřelo, jenom pár na nějaký nemoci. Prej to po válce všechno zfalšovali.
– Jenomže to jsou účelově vytrhaná fakta. Vyšlo pár knih na tohle téma, a spousta znalců o nich řekla, že nemají s historickým bádáním nic společnýho. A soud ve Velký Británii jim dal za pravdu. Ten soudce byl chytrej a prohlásil, že o holocaustu se jednoduše nepolemizuje, protože už je dostatečně prokázanej. Stejně jako že Země je kulatá.
Taky se bavíme o symbolech. O svastice a o tom, že ji v mnoha kulturách chápou jako symbol štěstí, o hadrech, co si neonáckové berou na sebe, a proč se maskujou, a že ne každá holá lebka je nácek. Ukazuju jim fotky S.H.A.R.P. (skin heads against racial prejudice) a taky fotky Heydricha. Na jedné mu Emil Hácha předává klíče od korunovačních klenotů. Výškový rozdíl mezi prezidentem a protektorem ještě umocňuje tragičnost oné chvíle; pokaždé to na mě dolehne. S velkým potěšením jsem zjistila, že to funguje i na žáky a studenty.
– Tak se mějte a díky, byli jste moc fajn.
Často si pak ještě povídáme s učiteli. Většinou říkají, že v dějepisu ani v občance na tohle téma se širšími souvislostmi není čas. Nedávno jsem od jednoho vyslechla, že bedlivě sledoval události v Litvínově a všechny řeči kolem a pochopil, co nám na Romech vadí. Dělají totéž, co běžně tolerujeme v mnohem větším měřítku, akorát že to dělají přímočařeji. Jenže my si raději troufáme na slabší a neradi zpochybňujeme svůj špatný úsudek při volbách. Ve vteřině se proměnil v Syna Hromu.
– Volíme zkorumpovaný a naprosto nedůvěryhodný populisty, vystrojili jsme státní pohřeb mafiánovi. Půjdou dát náckové do držky někomu třeba za grippeny? Nezasloužili by seřezat policajti, co vybíraj pokuty bez bločku? A co Standa Gross za ty nehorázný lži? Jak přišel k těm milionům? A co Bém, Paroubek, Palas, Tlustý, Langer, kakaový Kraus? Co Kavan, Šlouf, Zeman? Co šéf exekutorů Podkonický a všichni nepotrestaní tuneláři? Kdo nařeže jim?
Na Pastýřskou stěnu nedohlédnu ani teď, přitom už je po poledni. Pamatuju si, jak mi jeden známý před lety zbaštil, že ten bílý zámeček nahoře visí na lanech. Jen tak ve vzduchu. V noci to tak opravdu vypadá. Doteď jsem ale nevymyslela věrohodnou teorii, odkud vedou ta lana.
Příští štace: Kladno, Litomyšl. Dvakrát deváťáci, pak učňák a střední odborná škola. Ještě nevím, jak budu překvapená, že na kladenské sošce nejsou rasisti, a jak mi bude líto, že jsem nestihla prohlídku Portmonea.