Reklama
 
Blog | Kateřina Mahdalová

Naučme se od orla létat

Lhát se smí a bejt sprostej se taky smí. Přesněji řečeno – ani jedno nesmí být a priori trestný nebo jinak postižitelný. Tečka.
Na první pohled to možná vyznívá hrůzostrašně, proto tečku škrtám a trochu to rozvedu a ještě víc upřesním. Předem upozorňuju, že uvnitř článku se budou vyskytovat vulgarismy. Slabší nátury, který omdlívaj při pohledu na slova „vůl“ nebo „hovado“, by se měly tomuto textu ve vlastním zájmu vyhnout. Jde-li jim tedy pouze o formu. Jo, a taky budu citovat jeden rasistickej výkřik.

Leckterej světoběžník říká, že Češi nejsou vulgárnější než jiný národy. Zas tak velkej světoběžník nejsem, ale myslím si to taky. To zaprvý. Zadruhý – myslím si, že vulgarita zdaleka nespočívá jen ve formě. Zatřetí – každá sprostota má svoje příčiny, a ty mě zajímaj. A nerada bych o tohohle (imho velmi užitečnýho) koníčka přišla jen proto, že se nějakej rozumbrada podpořenej bandou outlocitnejch pokrytců rozhodne jeden druh vulgarit plošně zakázat, zatímco jiný, zabalený do tzv. slušný formy, na mě budou bez uzardění denně nadále vyskakovat v množství větším než malém.

Kam mířím? Děsí mě už skoro plošný volání po cenzuře v internetových diskusích. Na Aktuálně.cz vyslyšeli vox populi a s děsivým pochopením cenzuru zavedli. Leckterej blogger na Respektu se v tomhle opatření zhlídnul a tu a tam ho dává za vzor. Někteří po něm volali už dřív. „Pokud příspěvky ani nehlídá (zde míněna ČTK – pozn. autorky) a diskutéři si zde píšou co chtějí, tak opravdu jiná možnost není,“ dočetla jsem se v jednom ze zdejších článků. Onou jedinou možností autor myslel všeobecnej zákaz diskusí.

Osobně mě uráží a přijde mi velmi vulgární text, který nic neříká. Odfláknutej canc. A taky rasistickej výkřik. Jeden takovej četla nahlas soudkyně při pátečním veřejným procesu u pražskýho krajskýho soudu: „Když si potomek, dejme tomu syn přivede domů přítele, feťačku, kriminálnici nebo echtovní cikánku, tak máte zaděláno na problémy do konce života. Avšak riziku s homosexuálním potomkem lze předejít pořízením si alespoň dvou potomků (jeden bude nejspíš normální a snese vnoučata). Adaptované cikánky, asiatky nebo afričanky mohou rodit vnoučata stejně jako evropanky, tudíž rodič může být v klidu.“ (Gramatický chyby zachovány tak, jak je na zdejším blogu vystavil sám autor.)

Zjeví-li se na veřejnosti něco takovýho, nesmírně oceňuju, když to oslovená veřejnost nenechá plavat. A zareaguje klidně i velmi nevybíravě. Považuju za nutný upozornit autora (a nejen jeho, samozřejmě), že je rasista. A rasista je vůl. Hovado. Blbec. Puncovanej. A my si to můžeme po přečtení takovýho příspěvku jenom myslet, nebo svůj názor můžeme napsat. A já raději to druhý, protože to je ozdravný a nutný.

Slovo má totiž velkou moc. „Tu cítíme dodnes tak, že se mnohdy pod záminkou svobody slova ve skutečnosti jen násobí moc těch, kteří disponují prostředky, jak svá slova přiměřeně rozšířit, a naopak snižuje moc slovních páriů. Jinou podobou moci slova je schopnost plodit nesnášenlivost a způsobovat újmy na právech druhých,“ napsal Ondřej Slačálek a já s tím souhlasím.

Zároveň bych ale ráda řekla i „bé“ – s plným vědomím, že jsem na hodně tenkým ledě: Citovanej rasistickej žvást bych nemazala ani nezakazovala, byť rasovou nenávist plodí. (Přesněji: může plodit.) Vím, že na to máme předpis, který to zakazuje a jímž se musí provozovatel zdejšího „hřiště“ řídit. Klidně bych ten předpis ale změnila. Jen ať je ten výkřik vidět – o to líp, že se jeho autor podepsal. Jen ať je ten ventil pěkně povolenej. Je mnohem lepší vědět, co v lidech dříme, nedělat si iluze a nenechávat se ukolíbat uhlazenou formou nebo potlačeným rasismem.

Vezměme třeba popírání holocaustu. V některých evropských zemích je to trestný. U nás jo, v Británii ne. Jenže ona trestnost je citelným zásahem do svobody slova. „Navíc není dodnes jasné, zda funkčním: vliv extrémní pravice snižovat nepomáhá, maximálně eliminuje určitý typ excesů. Má-li Londýn o svobodě slova jinou představu (a těžko budeme Britům vysvětlovat, že horší než tu naši nebo německou), ve věci holocaustu čisté svědomí a navíc už v kauze Davida Irvinga dokázal, že s lháři dokáže zatočit mnohem elegantněji než třeba Vídeň s jejími zatykači a vazební věznicí, neučme orla létat,“ napsal Petr Třešňák. Úplně souhlasím a dodávám – zkusme se naopak naučit od orla létat my.

A pokud jde o sprostoty, myslím, že jsou nudný a samy sebe brzy vyčerpaj. Je to v diskusích vidět. Osobní útoky, jejichž jediným cílem je ublížit, ranit, se dají lehce ignorovat. Nerušila bych je, jsou krajní odrůdou svobody.

Nemusíte souhlasit a můžete si myslet, že jsem úplně pitomá. Klidně mi to napište. Ale pokuste se to pokud možno logicky zdůvodnit.

Reklama