Gospožice… molja… rakija.
Přicházejí dva Bulhaři, otec a dcera. Všichni vstávaj na uvítanou. Já taky. Dcera má nový zuby, ty ještě loni neměla, všímá si někdo. Loni prý neměla žádný, což já nevím, protože jsem tu poprvý. Ještě jí nebylo čtyřicet.
Nechápu, jak mohlo někoho napadnout pověsit v zahradní restauraci umělej břečťan.
Molja? Aha, fotky. Blagodarja. Ta dívka v modrých šatech je vnučka na maturitním plese. Začne teď studovat na univerzitě v Sofii.
Gospožice, ošte rakija. Mersi.
Dcera se baví s ostatními. Já sedím vedle otce. Hodně vypráví, má problémy. Říkám, že to chápu. Taky tu mám problémy, věřil byste tomu? Všude – na nádraží, na poště, na ulici, v tramvaji, v restauraci. Buď něco není, nebo něco nejde, nebo něco nesmím dělat.
Molja? Da, ošte rakija.
Rozpadá se vám dům? No jo, to je vážný. Aha, pracujete na opravách. Nejsou peníze, jde to pomalu, no jo, to je asi všude na světě stejný. Mimochodem, máte krásnou vnučku. Tak dobře, zkusím se zítra zastavit. Kdy přijde pan profesor? To opravdu netuším… nedáte si ještě rakii? Jo, já taky.
Ten břečťan možná není umělohmotnej, ale z nějaký textilie. Ta je ale stejně určitě umělá. Nebo ne?
Ano, okolí už jsem viděla. Dneska jsme byli na výletě, dojeli jsme až do Kazanlăku. Viděli jsme thrácký mohyly a do některých jsme vlezli. S průvodcem. Jsou obložený betonem a klimatizovaný. Kolem nich vysokej plevel a haldy odpadků. V Sofii je taky binec. Igelity, plastový flašky, pneumatiky, kusy železa. A nesměj se tam dávat nohy do fontány. Zkusila jsem to a vyběhl na mě nějakej chlap. Hulákal a plácal se při tom do průkazky, co měl přišpendlenou na košili. Jedna holka ve vlaku mi pak vyprávěla, že její kamarádka takhle loni dala nohy do fontány a ta fontána probíjela. Kamarádku normálně zabil proud. Možná proto tak křičel, další mrtvolu ve fontáně tu nikdo nepotřebuje. Cestou zpátky se v mikrobusu rozbila… jak se bulharsky řekne převodovka? Tleskali jsme řidiči, že nás dovezl v pořádku.
Da, rakija.
To jo, v Praze je hezky. Je to hezký město. Jak dlouho jste tam nebyl? To mně by se taky stýskalo, po takový době. Sto leva důchod je fakt málo, to je jasný. Vaše paní už je taky v důchodu? Stará paní, u který tu bydlím, to má stejný. Sto leva ona, sto leva její manžel. Ale každý léto u ní někdo bydlí a ona ten jejich baráček pořád vylepšuje. Loni nechala v koupelně vybourat cihlovou zeď, dala místo ní sádrokarton a polepila ho kachličkama. Zaujalo mě, že nejsou keramický. Jsou ohebný a na omak připomínaj gumu.
Bavlna přece nemůže bejt takhle tuhá. Nebo je to lněný?
Mladý kluci v Sofii, pěkný vytúněný džíny měli, mi chtěli prodat starý železo. Vozík se železem táhl kůň. Byla s nima legrace, zvali mě k nim domů. Tahali mě za ruku. Je tam hodně zastaváren, jsou na každým kroku. Vy se fakt chystáte do Prahy? No jo, není tu práce. Dcera je bez práce?
Všichni víme, o co tady jde. Ty lidi si říkají o pomoc.
Nikdo váš dům nechce koupit? Třeba až bude opravenej. Ježiš, to nevím, kde přesně bydlí pan profesor. A co vaše vnučka? Nemusí studovat jenom v Sofii, může i do Prahy. Dostala by stipendium a mohla by si i něco přivydělat. Jasně, má tu kluka. Ale ten může jet taky, práci by určitě našel. Co umí? Nebo studuje? Aha, nechce jet. Jestli je pan profesor mocný muž? Mocný… no, jak bych to… To bude mít velkou radost, že mu vaše žena celej den chystá plněný papriky. Letos jste s ním ještě nemluvili?
Da, rakija.
Milion Bulharů pracuje v cizině, to je hodně, to je jasný. Byty v Praze? To ano, jsou moc drahý. Jestli prodáte dům, na byt v Praze to určitě stačit nebude. Já si to taky pamatuju, že za komunistů bylo všechno levnější. Ale… To jo, pan profesor dobrý srdce určitě má. To že mu napsala vaše dcera?
Břečťan je umělohmotnej. Žádnej textil. Normální plastovej výlisek.
ulice
muž
pes
mohyly