Loni Člověk v tísni vyzýval českou veřejnost, aby
s sebou při svých cestách na Kubu brala španělsky psané noviny a knihy,
volně prodejné léky a vlastně cokoli, co se může zdát zbytečné, ale takovému
Kubánci svázanému totalitními poměry se to bude hodit. Psala jsem o tom zprávu
do novin.
Stačilo, aby se našinec na Kubě zatoulal do míst, kde je tohohle všeho
nedostatek, a nechal noviny či knihy volně ležet na lavičce nebo v knihovně,
léky donesl do prvního špitálu, kde nemají ani acylpyrin… Projekt se neujal.
Cestovky se podle svých slov zdráhají vystavit své klienty nebezpečí a letáky
s upozorněním, že Kuba má dvě tváře, distribuovat nebudou.
Telefonovala jsem šéfovi Adventury, která mezi cestovkami vyčuhuje – výběrem
destinací a převahou ne-pobytových zájezdů. „My na Kubu vozíme léky, pastelky a
všechno potřebné už spoustu let a to stačí. Děláme to na vlastní pěst a
nechceme být spojovaní s nějakou oficiální kampaní, to by mohlo
dobrovolníky ohrozit. A nejsem si jist, jestli nějaká kampaň k něčemu je.
Kubu jsem mockrát projel křížem krážem na kole a ti lidé jsou tam šťastní.“
„Jako že tančí v ulicích a stále se smějí?“ zkouším to přes hojně
rozšířenou představu o Kubáncích.
„To také. Ale oni jsou spokojení celkově, i když se nám to nezdá. Mluvil jsem
s nimi, nic jim neschází.“
„Ale nemůžou svobodně volit, nemají přístup k informacím, zdravotnictví
mají v troskách, za odlišné názory končí na desítky let v base,
nesmějí podnikat, …“
„Co my o tom víme. Oni v tom umějí žít.“
„Ale není to správné. Nemají možnost volby.“
„Oni to tak nevidí.“
„Vždyť prchají ze země. Chtěl byste v takových poměrech žít?“
„To ne, ale já mám možnost srovnání.“
„Proč ho tedy nedopřát i Kubáncům?“
„Od toho jsou politici. Malá skupina lidí stejně nic nezmůže.“
„Na Kubu jezdí ročně nějakých dvanáct tisíc Čechů.“
„Už s vámi nechci mluvit.“
Obdobný rozhovor jsem vedla s dějepisářem na jednom pražském gymnáziu.
Urputně jsem se snažila argumentovat a vypáčit z něj odpovědi, až mi
napsal esemesku:
„Nevíme o Kubě víc než z půlminuty ve zpravodajství. Je třeba brát ty lidi
i s chybami, s režimem, který podle nás za nic nestojí. Chceme jim
vnucovat demokracii násilím? Nemáme jim do toho co mluvit.“
Oběma pánům je něco málo přes třicet. Husákovy děti, tuzemský bývalý režim si
pamatují. Ale nebylo prý tak zle.
* * *
„Jak si vysvětlujete, že řada Čechů, kteří zažili totalitu, nyní stejné nebo
horší poměry jinde ve světě relativizují?“ ptala jsem se loni na konferenci
disidentů z Kuby, Běloruska, Severní Koreje, Ruska, Íránu a Turkmenistánu
v čele s Václavem Havlem.
„Jak může někdo zpochybňovat hrůznost režimu, kvůli kterému lidé utíkají ze
země po desetitisících i za cenu ohrožení nebo ztráty života?“ divil se
kubánský novinář a spisovatel Osvaldo
Alfonso Valdes. Nakonec se diskutující shodli: vězí to ve výchově, ve vzdělání,
v celkovém přístupu ke světu kolem sebe.
„Ženská bláznivá, proč jim kladeš nezodpověditelný otázky?“ volal na mě pak
přes půl tramvaje Honza Ruml.
„Tak v čem to teda je? Proč se neučí novodobý dějiny? Psala jsem o tom:
vysokoškoláci nevědí, co se stalo v osmašedesátém, nemají ani ponětí o okolnostech, za jakých zemřel Jan
Masaryk, tápou, kdo to byl Gorbačov. Jak to, že je to všem jedno? Umíš si
představit, co říká studentům mladý dějepisář, přesvědčený, že za normalizace
lidi drželi víc pospolu a měli se vlastně báječně?“
* * *
Když se ve školách začaly zavádět rámcové vzdělávací programy a učitelé si sami zkoušeli
sestavit první vlastní školní plány, navštívila jsem zhruba třicet škol.
Obrázek byl pokaždé velmi podobný. Učitelé neznali islámský půlměsíc,
přistěhovalce a uprchlíky měli téměř výhradně spojené s nárůstem
kriminality, nelegální činností a „ukradenou“ prací, již by mohli vykonávat
Češi.
Novodobé dějiny? Není na ně čas. Vlastně to nejsou dějiny, ale politika, a
ta patří do občanské výchovy. Ne, jsou to dějiny. Stejně na ně není čas. Na co
umět zpaměti všechny Přemyslovce? Přece ty děti něco naučit musíme. A školská
reforma je blbost, říkali to všichni fakultě.
* * *
Předjaří 2009:
Podle průzkumu Člověka v tísni a firmy Millward Brown je 80 % mladých lidí přesvědčeno, že
není schopno ovlivnit dění kolem sebe. (Údaje zveřejnil minulý týden Respekt, lze si je také vyžádat.) Na serveru Lidovek se hádám v diskusi se
středoškolskou učitelkou. Myslí si, že kvalita kantora se odvíjí od výše platu.
A jiní kantoři se ve vedlejší diskusi připojují k jejím názorům: „Jakou autoritu asi může mít učitel, který bere stejně jako kopáč? Jak mě má
bavit práce při vědomí, že na lyžovačku v Liberci se peníze našly?“
No
dobře, ale o penězích rozhodli politici, které jsme si zvolili. „Já je
nevolil. A jak to teď mám demokraticky zvoleným politikům zakázat? Sám stejně
nic nezmůžu. Jak mám přesvědčit lidi kolem sebe, když nečtou noviny a nemají
přehled? Novodobé dějiny v učebnicích jsou, ale de facto se nevyučují…“