Nemůžeme se na bratra Slováka (který přes uvedené výhrady češtinu miloval) zlobit, že mu vadila naše řinčivá, křehká, křupavá a skřípající hláska [ř]. A že v mluvené češtině slyšel divošské kvičení? To bychom mu mohli věřit, i když sami nic takového neslyšíme. Ostatně zkuste říct Polákovi, že jeho mateřština je šišlavá. Popadaje se za břicho sdělí vám, že šišláte vy. Řekněte Němci, že jeho řeč je tvrdá, nezpěvná. Arabovi, že divně chrčí. Nebo zkuste vysvětlit Angličanovi, Italovi, Maďarovi či Francouzi, že chléb, opravdovský chléb se jmenuje chléb nebo chleba, nikoli bread, pane, kenyér nebo pain. A to jsme si, mimochodem, tohle označení v dávných dobách vypůjčili od Germánů (*hlaiba-).
Češtinou žijeme, myslíme. Slyšíce ji v odlehlých místech po delší době mimo domovinu, jihneme jako ztracenci v Dantově Pekle, když zaslechnou rodnou toskánštinu. Svou mateřštinou, jako všechny ostatní národy zase svými jazyky, milujeme, nenávidíme, zpíváme, nadáváme. A krásně nadáváme! Umíme sáhnout i po německém himlhergot, které tu zdomácnělo dávno před Trautenberkem a nevymřelo nejen díky shodným čtyřem slabikám a příjemně znějícím neboli akusticky nosným likvidám [r] a [l], které tak rádi vyslovujeme, obzvlášť když někoho/něco posíláme pěkně česky… ehm… do prdele. (Kořen slova pochází z onoho zvuku a všichni Slované jej napodobují skoro stejně.) Lucie by asi řekla, že to je chlapská řeč, ale když jsem tuhle stála na štaflích snažíc se zavěsit na strop desetikilový lustr a vzpomněla si, že jsem nevypnula pojistky, upustila jsem ze zubů šroubovák a svoje dosavadní snažení i ten těžký krám jsem poslala právě tam.
Ale zpátky k otázce: kterou češtinu že to máme rádi? No přece všechny dohromady. Prostě češtinu. Takovou, jaká je i jaká byla, ačkoli jazyku svých prapředků skoro nerozumíme. Nejde odpovědět jinak. Protože bez toho, jaká byla, by nebyla, jaká je. (A má smysl pro humor, že?)
Vy luzná krůto, rozepsala jsem před čtyřmi lety dopis poslankyni Ivaně Levé (KSČM), která chtěla češtinu „chránit“ před vulgarismy a zkratkami jako máťa (namísto matematika). Ale předběhl mě, mnohem jadrněji, Tomáš Matonoha. Letos na jaře jsem zase začala psát poslanci Vítězslavu Jandákovi (ČSSD): Vy valný vole a veležírný honzo! V obou případech jsem si zvukomalebná oslovení vypůjčila od Pavla Eisnera s úmyslem urazit adresáty pro jejich zabedněnost.
Luzná i veležírný, zasloužilí funkcionáři sněmovní komise pro sdělovací prostředky, správně považují češtinu za součást národní identity, za poklad, který je třeba střežit. Jenže jazyk není totéž co korunovační klenoty. Ne že by nezasluhoval zacházení v rukavičkách, ale ono zacházení tkví v něčem jiném než v izolaci. Češtinu přece cizí vlivy neohrožují, nýbrž obohacují, stejně jako zkratky máťa, děják nebo fránina.
A hlavně čeština, jako každý živý jazyk, je svéhlavá a žádná norma, nařízení, oběžník ani žádná komise s ní nehne. Kampak na ni s nějakými příkazy nebo povoleními! Nevyslyší ani doporučení. (Pardon za vyrušení, ale slyšíte to iikání? Zdá se, že ani infinitivní koncovka -t nám od něj nepomohla.) Marně hledám ve slovnících mezi fotonkou a foxteriérem fousy, přesto neznám nikoho, kdo by vyslovoval vousy. Jazykovědec Václav Cvrček se nedávno ptal na slovo vuřt, což je slovníky uváděná základní varianta slova buřt, a trefně parafrázoval Viléma Mathesia z 30. let: „Cesta české jazykové regulace je vroubena hroby příkazů a zákazů, které jazyková praxe zašlápla.“
Máte rádi češtinu? Nepokoušejte se ji vybrabčit. Češtinu nezabíjejí přejatá slova ani zkratky, ale slova dutá. Budete-li chtít veřejnost oblažit svým sdělením, třeba jak jste ve Zlaté kapličce viděli pohodové, ale přitom chytré představení, i když tedy podle vás režisér narazil na mantinely vlastní touhy po zviditelnění, v čemž spatřujete pouze špičku ledovce, protože obdobné signály jste již zaznamenali i na politické scéně, dokonce napříč celým spektrem, odkud se podle vás začíná zcela vytrácet lidský faktor, vězte, že jste právě zatloukli hřebíček do rakve své mateřštiny. (Inspiraci jsem našla v Justově Slovníku floskulí; kolega Kolář ho má na poličce u počítače. Já mám svůj, aby nedošlo k mýlce.)
Mnout musíš slova a žvýkat,
jen tak vejdou do dechu;
Nechtěj, ó nechtěj zvykat
Milence – v pelechu
manželském, nedá se ona;
Chce denně být dobývána –
jak opona chrámová, clona
(vždyť Parthenos je to, Panna)
buď mezi tebou a jí.
Že rád ji máš? – Mívají
Svou starou dědkové rádi.
Však ona, rozmilý hochu,
Chimaira, Sfingino mládí,
má spáry a krve chce trochu.
Pavel Eisner: Sonety kněžně (1945)