Režisér Avi Mograbi ve svém dokumentu s názvem „Z 32“ zachycuje výpověď
mladého Izraelce, jemuž se vyplnil klukovský sen – v armádě byl přidělen
k elitní jednotce. Jednou v noci musel splnit rozkaz: jako odvetu za
smrt šesti izrealských vojáků zastřelit šest Arabů. Oko za oko, znělo
zdůvodnění rozkazu.
Střelbu na civilisty popisuje očima vojáka jako adrenalinový sport. Nepříjemné
otázky jeho přítelkyně ho ale přenášejí do reality. Dívka v kostce říká:
nedokážu to ani pochopit, natož pak sdílet tvé nadšení, byť vím, že jako voják jsi na to koukal jinak. Nikdy jsem nebyla v armádě, ale tohle není hra. Jde
přece o lidské životy. Nedokážu pochopit tvůj pocit zadostiučinění.
Dvojice událost přemílá tam a zase zpátky, ale nenechází nic, co by zmírnilo
vinu mladého muže. Ten v jednu chvíli prohlásí: „Vždyť já jsem spáchal
válečný zločin.“
(Dokument všem vřele doporučuju, bude se promítat na blížícím se festivalu Jeden
svět.)
***
S vědomím, že populistům se v nevzdělaných končinách daří obzvlášť dobře,
a v přesvědčení, že „obyčejné lidi“ válka nezajímá, nemůžu souhlasit
s vojenským řešením v pásmu Gazy. Myslím, že se to ani nedá nazývat řešením. Ostatně řešením čeho?
A s vědomím velkého zjednodušení si troufám tvrdit, že pokud si dítě hraje
s nebezpečnou hračkou, kterou ubližuje nejen sobě, ale i okolí, rozum i
srdce říká, že ho nezmasakruju, nezabiju, neuseknu mu za trest ruce. Tu hračku
mu seberu. Vyrvu mu ji z ruky, když to bude nutné.
V téhle souvislosti bych pak mnohem raději než o nějaké kolektivní vině a
radikálních (leckdy rasistických: co Palestinec, to divoch) řešeních, případně
vojenské operaci, již je třeba dotáhnout do konce, mluvila o tom, proč je pro
Sýrii tak zajímavé dotovat Hamás zbraněmi. A co Evrospká unie? Už spolupracuje
s Egyptem na zamezení jejich pašování do pásma Gazy?
Nemůžu si pomoct, já za tím konfliktem nevidím lidskou masu, kolektivní vinu
nebo počty (nejen) civilních obětí na obou stranách, více či méně účelově
zkreslených. Vidím především lidi. Ale vidím taky snahu se dohodnout. (A nejsem v tom zaplaťpánbu osamocená, dokonce i v textu, na který odkazuju výše a kde se autor přimlouvá za datažení konfliktu do konce, probleskuje víra v usmíření.)
Vadí mi, že si tu kluci hrají na vojáky, namísto aby se připomněl třeba
fantastický projekt v izraelském kraji Wadi, kde se Židé a Arabové žijící
v těsném sousedství dohodli, že otevřou smíšenou školu. Ukázalo se (světe,
div se!), že pro děti, nezatížené předsudky, je mnohem cennější přátelství než dědičná nenávist, o které nic nevědí a kterou ani nemají vůli chápat. (Byly doby, kdy Čechoslováci nenáviděli Němce, pak zase Rusy, všechny je házeli do jednoho pytle… Nenávidí je dneska někdo z mladé generace?)
Věřím, že Izrael nic do konce dotahovat nebude, ale že bude vojenské operace
přerušovat, až celou akci postupně ukončí. Klidně i bez jasně vyhlášeného
příměří. Někteří specialisté na Blízký východ říkají, že na něj Hamás, oslabený
izraelským zásahem, stejně asi znovu přistoupí.
Co je důležitější než ukončit útoky na civilisty a civilní budovy v pásmu Gazy
a umožnit dostatečný průchod humanitární pomoci?
A taky: proč dokola přepočítávat mrtvoly a sledovat lidské utrpení, zatímco nám
mezi prsty uniká naděje na něco tak „nemyslitelného“, jako je trvalý mír? Proč se vůbec nemluví o investicích do dětí, aby přijaly za svou
toleranci, nikoli zášť předchozích generací?
***
13. 1. 2009
Ve včerejším vydání časopisu Týden podle mě velmi logicky vysvětluje Jiří Schneider, náš bývalý velvyslanec v Izraeli, proč a jaký dopad bude nebo může mít dění v Gaze na celou Evropu. Jeho komentáře jsem si bohužel všimla až pozdě večer, doplňuji ho proto rychle ještě teď a shrnuji, proč si diplomat myslí, že si Izrael prodlužováním bojů škodí a proč by je měl rychle ukončit:
1. ztráty vlastních vojáků (byť nesrovnatelně menší než ztráty na palestinské straně) mohou podlomit dosavadní podporu izraelské veřejnosti vojenskému zásahu
2. už nyní narůstá vlna odporu u veřejnosti světové, zejména arabské
3. nelze vyloučit odvetu teroristů a rozšíření konfliktu na severní frontě s Hizballáhem
4. v sunitském arbském světě lze dosáhnout diplomatické izolace Hamásu
5. mohou se oslabit pozice umírněných frakcí, další Palestinci mohou být nahnáni mezi radikály a teroristy
6. není jasné, kdo zajistí, aby radikální skupiny neupevnily své postavení
Celý text jsem bohužel nenašla na webu volně k dispozici, pouze v neveřejném mediálním archívu. Pod názvem „Lité olovo a my“ vyšel na papíře.
***
Na závěr lahůdka pro holky, které si rády hrají na válku (v opačném gardu jsem – pro vyváženost – nic nenašla,
ale je to hezká představa, jak mladičká Izraelka zatočí s Hamásem).