Protože lesklý oblek „náměstka bývalého náměstka“ Viktora nebo jeho pramínek vlasů trčící z krátkého sestřihu působí stejně nepatřičně jako Jiří Čunek ve vysoké politice, Vlastimil Tlustý ve vířivce nebo espézetky na vozech v garážích hotelů, kde se koná kongres ODS či sjezd ČSSD.
Protože Viktorův odchod z vily s aktovkou naditou kancléřovou soukromou korespondencí vyvolává vzpomínky třeba na slavný bamberský kufřík Miloše Zemana nebo na poslance Moravu, který šmíroval Olgu Zubovou, až se z toho rozplakal, či nově na firmu Víta Bárty, která (ne)sledovala politiky ODS.
Protože Kleinovo vzezření připomínající styl šoumena Daniela Nekonečného je stejně trapné jako „křišťálově čistý“ původ peněz na byt Stanislava Grosse, jeho havajské šortky, napodobenina kabelky Luis Vuitton jeho ženy nebo někdejší špičky ČSSD scházející se v hanbinci Libuše Barkové.
Protože polibek kancléřovy dcery a její následné mrazivé zaťukání nehtem na desky s připravenou závětí jsou stejně cynické a ubohé jako trumfování se vyšší hotovostí a následná „střílečka“ na oslavě narozenin Jiřího Paroubka. Nebo jako hon na dlužníky rozpoutaný Ivanou Řápkovou.
Protože skok ze skály kancléřovy přítelkyně Ireny je stejně afektovaný jako „ohrožené těhotenství“ Petry Paroubkové v důsledku zhlédnutí vlastní karikatury.
Protože Kleinovo ohnuté vysvětlení, že v podstatě navazuje na svého předchůdce, je stejně neuvěřitelné jako tvrzení Václava Klause, že koncem loňského roku nedošlo k žádné dohodě lídrů koaličních stran, ačkoli se dva týdny před tím stal podle svých slov garantem této dohody.
A tak dále.
A – jistě – v některém chování postav lze najít i jejich tvůrce, který se se sebou coby politikem, jenž řadu absurdit sledoval z bezprostřední blízkosti či se jich přímo účastnil, rozhodně nemazlí.
Zmíněná přirovnání přirozeně drhnou a dají se nahradit či doplnit jinými absurditami (a že je z čeho vybírat: ztopořený Mirek Topolánek v Berlusconiho vile či jeho následný výlet do Toskánska, Milan Jančík sám o sobě, …), nad nimiž pozorovatel reálného politického dění nevěřícně kroutí hlavou. Ostatně polovina z nich se udála později, než Václav Havel svou hru napsal. Jenže to je zároveň důvod tvrdit, že absurdní drama žije.
Sledovat tohle drama na plátně, vtipně „rozstříhané“ statickými záběry aktérů pózujících v různých sestavách před vilou, kdy – poučeni politikou – správně tušíte, že se za okamžik tyto postavy začnou chovat ještě absurdněji než dosud, mně osobně přineslo velké potěšení.