Zatímco novináři pátrají, v baru Krásný ztráty se sešli ruští disidenti. Na Rudém náměstí jich bylo před čtyřiceti lety osm, do Prahy teď dorazili tři. Narvanému sálu vysvětlují, že svým velkým hrdinským skutkem veřejně se distancovat od vpádu vojsk do Československa sledovali jediné: očistit si vlastní svědomí a publicitou, kterou vyvolal následný soudní proces, sdělit světu, že onen všelidový souhlas s „bratrskou pomocí“ zase tak všelidový nebyl. Ty vyražené zuby, týrání, soud, vyhnanství, mnohaletá nucená psychiatrická „léčba“ i nemožnost pracovat… stálo to za to.
Potlesk, díky, ano, upřímné díky…
Jaké je současné Rusko? ptá se pak kdosi v sále. Odpověď je překvapivá: „Rusko má spoustu chyb, ale je demokratičtější. Skupinka mladých lidí dnes, přesně po čtyřiceti letech, připomněla náš čin a považte, nikdo je nezatkl. Opravdu, Rusko je jiné, lepší.“ Natalie Gorbaněvská se odmlčí a vidí, že atmosféra v sále se změnila. Nikdo jí nevěří. Její kolega Pavel Litvinov dodává, že například v Dárfúru se dějí mnohem horší věci než v Rusku. V sále je ticho. Poslední z trojice, Viktor Fainberg, celou dobu nesouhlasně kroutí hlavou: „Promiňte, kolegové, mám vás rád, vážím si vás, ale tohle nemohu přijmout. Rusko je jiné, ale rozhodně není lepší. Rusko je velmi nebezpečné. A zodpovědně říkám, že je hrozivější než za Brežněva…“ Opět potlesk. Velký, dlouhý. Natalie Gorbaněvská je bystrá žena, reakce publika ji zajímá a očividně stojí o jeho přízeň. Bere si slovo – nechtěla tvrdit, že Rusko je lepší, jen že je prostě jiné. Pak zmiňuje vpád do Gruzie a překvapivě naznačuje paralelu s okupací Československa v osmašedesátém. Odhaduje, že stejně jako začalo Rusko rozdávat své pasy v Gruzii, začne brzy provokovat i na Ukrajině. Pak recituje verše a dojímá se nad samizdatovým vydáním své knihy Poledne, jež se klikatou cestou dostalo do knihovny jednoho z účastníků diskuse.
Bylo fajn být u toho. Bylo fajn vidět, že české publikum (dobrá třetina okupaci ČSSR vůbec nezažila) se při vší úctě k disidentům nedá ošálit řečmi o lepším Rusku. A bylo moc důležité slyšet poslední větu Viktora Fainberga, která se utopila ve zmatku při následné autogramiádě: „Dnešní Rusko je jiné, ale pořád se chce rozpínat a vládnout. Vy pro něj nikdy nebudete bratři, nemyslete si.“
Viktor Fainberg
před čtyřiceti lety