Dědovu znalost několika jazyků doma nikdo moc neoceňoval (kromě mámy a pak i mě), navíc ji zastiňovala pověst toho, kdo selhal jako hlava rodiny, když se nechal komunisty okrást o dům a polnosti. Co si pamatuju z vyprávění, za hrdinu byl děda dvakrát v životě: když vymyslel v chemičce zlepšovák, za který dostal čestné uznání od prezidenta Zápotockého a k tomu dvacet tisíc korun (doufám, že až po reformě; už se na to bohužel nemám koho zeptat), a když v pětasedmdesátém roce při návštěvě dcery (mé tety) ve Spojených státech na automobilovém výletě k Niagarským vodopádům byl jediný s to domluvit se francouzsky. Zemřel necelé dva roky po babičce, v šestaosmdesáti letech. Neuvěřil, že se žena, s níž prožil víc než šedesát let, nevrátí z procházky.
*****
Je těžké prokousat se letošním předvolebním balastem k věcné debatě. Mých několik pokusů ve veřejných diskusích nedopadlo nejlíp. V porovnání s rokem 2006, kdy jsem zažila značnou ochotu kandidátů vysvětlovat, bavit se o programu i o nutných reformách, tuhle ochotu letos postrádám. Zpravidla jsem podezřelá nebo rovnou obviněná, že pracuju pro „konkurenční“ partaj, podle pravice jsem obhájce flákačů, podle levice cynik bez špetky empatie.
Jenže mně se pravolevé dělení příčí. Znamená-li levice hlásit se k minulému režimu, jsem pravičák. Znamená-li pravice bezbřehou víru v neviditelnou ruku trhu, jsem levičák. Takhle jednoduché to však zdaleka není. Rita H. bude vědět, kdy k tomu došlo a proč, každopádně tahle ideologická pomůcka při rozhodování koho volit u nás nefunguje. Funguje-li v téhle době vůbec někde. Že se k ní mnozí stále hojně uchylují, je věc jiná.
Soukromé vlastnictví považuju za nedotknutelné, ale není mi jedno, jak člověk k majetku přijde. Je mi bližší individualismus (nikoli egoismus) než kolektivismus. Raději podnikání než sociální jistoty, raději rovnost příležitostí než rovnost výsledků, raději evoluci než revoluci.
Jistě mě ovlivňuje prostředí, ve kterém jsem vyrostla i ve kterém se pohybuju dnes. V rodině převládalo přesvědčení, že nikdo nic zadarmo nedostane a co si člověk neudělá, to nemá. Na druhou stranu jen zlomek z nás si zkusil, jaké to je být někde cizincem, všichni jsme bílí, bez zdravotních handicapů, …
Postupem času se moje okolí zákonitě proměňovalo a rozšiřovalo. Dětství strávené z poloviny na cigánském sídlišti v okresním městě a z poloviny na malé vesničce vůbec nebylo co do nasbíraných zkušeností k zahození, ale přišel rok 89, později můj odchod do hlavního města, do ciziny a zase zpátky a přibyli lidi žijící za hranicemi či minimálně se zkušenostmi zvenčí, jiní, co to zkusili v politice, podnikatelé, živnostníci, lidi z nevládního sektoru, … do toho pohřeb spolužačky z gymplu, co trpěla maniodepresivní psychózou a krátce před maturitou si podřezala žíly, kamarád, který po pádu z okna skončil na vozíku, … Svět byl najednou hodně pestrej a taky hodně složitej.
Tipuju, že dneska by babička volila lidovce. Sama o nich uvažuju (paradoxně jako zastánkyně dekriminalizace marihuany a obhájkyně interrupcí) – jednoduše proto, že mi vyhovuje co nejširší diskuse a jejich hlas by mi ve sněmovně chyběl. Jen ať problematizují, co se často jeví jako samozřejmost, jen ať mluví o věcech, které majorita vnímá jako přežitky. Děda by podle mého odhadu volil zelené. I o nich uvažuju, protože i jejich hlas by mi zásadně chyběl.
ODS a ČSSD vnímám jako partaje nevolitelné především kvůli jejich schopnosti uzavírat opoziční smlouvy nebo jednorázové účelové koalice, když je potřeba prosadit například tzv. náhubkový zákon. Snahu obou stran ovládat média skrz jejich rady a zastrašování novinářů opakovanými soudními spory vnímám jako mimořádně nebezpečnou. Čím budou v parlamentu slabší, tím líp.
Nevyděšená z islamizace Evropy, se vzbouřeným žaludkem z představy Law & Order v podání Věcí veřejných, přesvědčená, že naše setrvání v EU a NATO je nutné a dobré, a představujíc si, kdo by mi byl sympatický mít jinou kůži než bílou, jinou než českou národnost či jinou než křesťanskou víru a pohybovat se třeba na vozíku, přece jen budu volit zelené. Dává mi to smysl.