Když Kejmarka v hospodě slavila, že její dcerka řekla první pořádný slovo, pidel, byla pro smích. Až když malá Líba trochu povyrostla, ruplo starý v kouli. Všichni věděli, že Líba není nešikovná a že modřiny má od mámy. Stejně jako Kejmar. Takový zvíře a nechat se od starý mlátit. Mladej Petřina se ožral jak zákon káže a hučel v putyce skoro dospělý Líbě do ucha: „Stejně vím, že jsi loni byla na vejškrabu.“ A zkoušel z ní vytáhnout, jestli to bylo fotrovo, jak se mezi lidma šuškalo.
Nic se nedozvěděl, ale skončil s ní v pelechu, a Kejmarka si pak došlápla na jeho rodiče. Jestli si zbouchnutou Líbu nevezme, poznaj, co její starej dovede. V předvečer smutný veselky se u Petřinů tajně sešlo pár lidí, zatáhli firhaňky a radili se, co by se dalo proti Kejmarům použít. Nikdo se ale k ničemu neodvážil; Kejmaráci už byli přece jen moc velký páni. Když mladej ukončil zbytečnou poradu s tím, že si Líbu vezme, stará Petřinová se nahlas rozbrečela. Na snachu v domě si pak ale rychle zvykla.
Na Kejmarově pohřbu se sešlo pěknejch pár lidí, ale žádný plačky. Přežil starou skoro o deset let. Líba s Petřinou měli syna Kadlíka, který měl masitý, věčně vlhký rty jako jeho děda a maturitu ze stavební průmyslovky. Další dítě už si nepořídili a Líba od tátovy smrti na hřbitov nezašla. Svině fotr, svině mutr, říkala.
U hrobů německých rodin se občas na dušičky objevovaly kytky a hořící svíčky v hezky tvarovaných lucernách, který se nedaly sehnat ani v prioru v okresním městě, ani u dederónů za hranicemi.
Líba měla Petřinu ráda, ale nechtěla s ním spát. Co mu zbylo, než se tahat se ženskými. Jednou mu řekla, že ji chlapi neberou a nikdy nebrali. Brečel. Tohle ho nenapadlo. Tejden nato se k Petřinům nastěhovala Miluška z města. Všichni věděli, že spolu s Líbou chrápou, ale nikdo ani nepíp. Byly to hodný, pracovitý holky. Stará Petřinka byla nakonec ráda, že si má s kým popovídat; syn byl věčně v luftě, vnuk si hodiny četl na záchodě starý Dikobrazy, s Líbou už si všecko řekly a s dědkem už nebylo vůbec nic. A do lidí, i kdyby něco kecali, jí bylo prd.
„Ještě den s poťapkanejma ženskejma a povezou mě do cvokhausu,“ zařval jednou Kadlík a odstěhoval se do chátrající vily po bábě a dědkovi, kam od Kejmarova pohřbu nikdo nepáchl. Nakoupil si lachouty a na lavičce pod rozkvetlou hruškou plánoval velký opravy. Ten večer se u vrátek objevil jeho otec. Doma ho nikdo nepotřebuje, tak tam přece nebude zaclánět. Hned ráno se chlapi pustili do práce.
Jednou někdo hulákal přes plot: „Familie Kejmar?“ Na vymletým asfaltu před brankou stálo stříbrný fáro, u branky starej plešatej chlap v lososový košili. „Ganz Opa!“ objal zaraženýho Kadlíka. Otec Petřina mezitím obcházel auto a uznale okopával pneumatiky. „Ich bin Walter,“ píchal se ukazovákem do hrudi chlap. „Umět česky, ale už hovno zapomněl.“ „Hodně zapomněl,“ opravil ho Kadlík. „Mám foto,“ vytáhl Walter dvě alba. Kadlík na oběd stáhl králíka a pozval Waltera ke stolu. Otec chtěl zajít pro Líbu. „Žádný kvalt,“ řekl Walter, tak si otec zase sedl. Večer byl plácek pod hruškou komplet rozkopanej, chlapi se drželi kolem ramen a zpívali Wo ist mein Heim, mein Vaterland. Na stole bílej tištuch, na něm shnilá dřevěná bedna. „Vyserte si s tím voko,“ řekla jim druhej den Líba.