„Tý-tý ry-ty-tý, tý-tý ry-ty-tý,“ drnčí mu na stole mobil. Koukne na displej, vykulí oči a horizontálním pohybem paže mi naznačuje, že náš rozhovor je u konce. Usmívá se a na rozloučenou mi ukazuje zdvižený palec. „Ano, Vladimíre?“
Nebe je hodně vysoko, i přes pětadvacet stupňů ve stínu cítím ve vzduchu podzim. Nedá mi to, obcházím dům a sleduju jeho siluetu zvenčí. Jedno křídlo okna je pootevřené. Slyším jeho hlas, ale obsah hovoru nevnímám. Pohazuje kudrnami.
Úplně stejně jimi pohazoval, když jsme se před lety vraceli z plesu. Na mostě nebyla nad ránem ani noha a my se klepali zimou. Před námi se tyčila temná Pastýřská stěna.
„Visí na lanech,“ ukazoval na osvětlený zámeček nahoře.
„A ty vedou z nebe?“ ptala jsem se.
Smál se. Nádherný bílý zuby jak z porcelánu. Špičáky tak trochu upíří. Ty se mi líbily nejvíc.
„Jsi hrozný dřevo,“ řekl mi najednou.
„Petr si to nemyslel.“
„Proč se trochu neuvolníš?“
„Jsem uvolněná,“ lhala jsem mu.
„Dáme džajv, pojď,“ vzal mě za ruku. „Každý ráno na piáno hraje Jack… honky tonk… honky tonky blues… Nejsi dřevo.“
Pořád jsme se drželi za ruce, i když už jsme netancovali. Chytili jsme první ranní autobus, ale místo na konečné jsme vystoupili o stanici dřív.
„Musím ti něco ukázat.“
„Čarodějko.“
Funěli jsme do kopce, za chvíli se mělo rozednít. Z Vrabince bylo vidět Labe od Ústí až do Děčína.
„Tady žil ten loupeživý rytíř, co pořádal výpravy na Střekov?“ zeptal se.
„Koukej…“
Sodíkové lampy podél silnic po obou březích řeky i ve vesničkách pod námi zhasly a všude se rozlila tmavě modrá.
Silueta se přestala hýbat. Ve skle pootevřeného okna se odráží jeho obličej a svítí na mě nádherný špičáky. Hrudník mi sevřou dvě ledové žehličky, ale hned zase milosrdně povolí. Vím, že dneska večer už nic neudělám.