Bojíme se cizinců. Nechceme tu uprchlické tábory (mám v živé paměti
několik petic, v nichž občané vyjadřovali svůj kategorický nesouhlas
s ubytováním uprchlíků ve svém okolí, zdůvodněných obavami z nárůstu
kriminality) a naprosto vážně se bavíme o tom, že nám cizinci berou práci. Co
na tom, že pracují tam, kam se Čechům tak dlouho nechtělo, až si zaměstnavatelé
nechali prostřednictvím pracovních agentur dovézt Mongoly, Ukrajince,
Vietnamce, Severokorejce,… Jenže pracovních míst teď ubývá a my se cizinců
bojíme pro změnu proto, že předpokládáme, že jako nezaměstnaní začnou krást a
loupit. Ministertvo vnitra nedávno spustilo děsivou xenofobní akci za
souhlasného mručení veřejnosti, případně jejího naprostého nezájmu, a děsí
cizince raziemi.
Bojíme se teroristů. Proto od letošního jara obtiskáváme svoje prsty do pasu,
už dříve jsme přijali mraky bezpečnostních opatření, často diskutabilních, mezi
nimi třeba zákon o Data Retention, jehož německá verze byla vyhodnocena jako
protiústavní. Stížnost se chystá i na českou verzi a lze se domnívat, že
dopadne stejně.
Bojíme se zlodějů, násilníků, vrahů, a proto jsme se
obložili kamerami. Bídné policejní statistiky o tom, kolika kriminálním činům
kamery předešly a kolik pachatelů odhalily, nás nechávají chladnými. Stejně
jako zprávy o tom, že kriminalita samozřejmě nemizí, jen se (stejně jako třeba
šikana na školách) přesouvá mimo dosah kamer. A často taky ne – starostovi jednoho
českého města se ztratilo auto přímo před policejní služebnou obšancovanou
kamerami. Podobných zpráv jsou mraky. Přesto společenská poptávka po falešném
pocitu bezpečí stoupá.
Bojíme se
Romů. Jednak náckové léta programově šíří paniku stran romské kriminality a v
jejich diskusních fórech (třeba http://nezavisle.info/) se to hemží zaručenými historkami o tom, koho Romové
napadli a zbili, kolik lidí zavržadili, kolika sprostě nadávali, jací jsou to
paraziti…, jednak tyhle historky ožívají i mezi ne-extremisty, když se „něco
děje“. Třeba když náckové krouží prstem na mapě, a ve snaze upozornit na sebe
pak vyrazí „řešit romskou otázku“ do Janova nebo do Krupky. V diskusi tady na
blogu jedna žena s nickem „sim.“ zase vyprávěla o svém strachu
z ostrých romských nožů.
Bojíme se extremistů. Veřejnost frustrovaná stávajícím politickým děním slyší
na bouchání do stolu Dělnické strany, zároveň ale tuší, že zrovna tahle parta
nikomu na klidu a bezpečí moc nepřidá. Dala to najevo už v loňských
krajských a senátních volbách a Dělnickou stranu nevolila, přestože od ní měla
slíbeno zrušení poplatků ve zdravotnictví a odmítnutí amerického radaru
v Brdech.
Po přečtení emotivních textů, s nimiž se v poslední době ve veřejném
prostoru roztrhl pytel, člověk snadno podlehne představě, že „zlo je na vzestupu“
(jak píše ve svých komentářích na blogu zakladatelka Ligy proti antisemitismu),
a dostane strach. O to hlasitěji pak veřejnost volá po tom, aby tu někdo
nastolil klid a pořádek. Logicky se obrací na policii. Ta však své nedostatečné
konání dokolečka omlouvá nedostatkem zákonných nástrojů.
Naposledy včera v pořadu Máte slovo (od 23. minuty dál) pronesl vysoký policejní důstojník slova, která by se měla tesat: „V této zemi se přeceňuje ochrana lidských práv na úkor bezpečnosti obyvatel.“ Ministr Kocáb naštěstí pohotově kontroval, že policie je
od toho, aby právě tato základní lidská práva chránila.
Policie si na nedostatek zákonných nástrojů stěžovala i v případě veřejných
shromáždění. Právní úpravu shromažďovacího zákona naši poslanci změnili
v roce 2002, kdy reagovali na excesy maskovaných odpůrců zasedání
Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Odsouhlasili naprosto zbytečnou
povinnost odmaskovat se ve chvíli, kdy shromáždění ztratilo pokojný charakter a
přestalo požívat ústavní ochrany.
Podle dosavadního zákona byl přitom každý
povinen odmaskovat se na pokyn policisty. Jinými slovy: namísto dožadování se,
aby policie důsledně zasahovala při nepokojných demonstracích a lépe využívala
svých stávajících možností, zaútočili zákonodárci na soukromí pokojných demostrantů.
„Pokud by zásah probíhal proti malé části shromáždění (v praxi může jít
o oddělenou skupinku z původního shromáždění nacházející se třeba na jiném
místě), zákon by automaticky stanovil povinnost odmaskovat se pro demonstranty,
kteří si ani nemusí být zásahu vědomi. I vynucení této nové povinnost bylo
zajištěno vysokými sankcemi,“ kritizuje tehdejší zákonnou úpravu Rada vlády pro
lidská práva.
O šest let později (v roce 2008) se pak našim zákonodárcům v legislativní
smršti, trvající už nějakých deset let, povedlo odsouhlasit ještě větší zmetek
– a zákaz maskování tváře od 1. 1. 2009 absolutizovali.
Ono to na první pohled vypadá logicky. Kdo nemá špatné úmysly, nemá co tajit. A pokud se rozhodne
vyjádřit svoje názory veřejně, nemá si co zakrývat tvář. To by přece byla
zbabělost, srabárna. „Pokud se někdo hlásí k nějaké myšlence a demonstruje za ni na veřejnosti, proč by to měl dělat anonymně?“ argumentoval autor této změny František Bublan loni v létě.
Jenže ono to stojí jinak. Jako bychom zapomněli, že se neshromažďují jenom
extremisté a že valná většina shromáždění je pokojná. Mediální humbuk kolem
nácků úplně potlačil skutečnost, že lidé mají právo na anonymitu, a převážilo
předjímání nekalých úmyslů. Zvítězil strach.
Přitom legitimních důvodů pro maskování je víc než dost: karnevaly a symbolické
stylizace (například masky politiků nebo plynové masky, jež si nasazovali
ekologičtí aktivisté, zemědělci si zase nasazovali masky hospodářských zvířat),
sportovní zápasy, při nichž si fanoušci malovali na tvář národní barvy nebo
barvy svého týmu, zájem skrýt svou identitu jednoduše ze společenských důvodů
(oběti znásilnění, domácího násilí, nemocní AIDS, homosexuálové a lesby, rodiče
dětí, které spáchaly trestný čin, …), ale třeba i obavy před identifikací
agresivními protivníky a nesnášenlivými skupinami.
„Lidé nechodí na veřejná shromáždění demonstrovat svou identitu, ale skupinový názor,“ obhajoval zahalování tváří Jan Němec z iniciativy Freedom Not Fear.
Neonacisté navíc nový zákon umí obejít. Na svých stránkách u každé pozvánky na shromáždění upozorňují: „… doporučujeme jednoznačně černé či tmavé oblečení (Black Bloc), jelikož skryje vaší identitu… Od 1. 1. 2009 je v České republice platný zákon zakazující zahalování
se na veřejných demonstracích, kukly proto mohou být důvodem pro zákaz
akce. Nechte je tedy doma! Pokud i tak chcete svou identitu skrýt,
zvolte raději přívětivější formu: brýle, kapuce nebo čepice.“
Rada vlády pro lidská práva před dvěma měsíci vládě doporučila, aby nařídila
ministru vnitra připravit nejpozději do 1. 7. letošního roku novelu, jíž by se
absolutní zákaz maskování ze zákona odstranil. Nejsem si jistá, zda se
Fischerova vláda (bude-li kdy jaká) vůbec doporučením bude zaobírat – ale
zeptám se a dám vědět.
